Seděl jsem v nad korbelem výborně vychlazeného piva. Bylo tu trochu přetopeno a na vyhlášenou hospodu dosti ticho.
Sál byl docela velký, ale přesto zde obvykle bývalo útulno. V lokále stálo několik stolů s lavicemi, na hrubých stěnách obložených dřevem visel tu a tam nějaký obrázek či lovecká proprietka, za okny už byla tma. V rohu sálala kamna a nad nimi vyselo několik svazečků vybledlých a trochu vyčichlých bylin.
Byl jsem tu skoro sám až na dvojici neznámých chlapíků bavících se šeptem v koutě a samotářského starého rybáře u baru. No a samozřejmě hospodského. Když jsem si ho prohlížel, vesele se na mě usmál a gestem naznačil, zda si nedám rovnou ještě jeden korbel. Přikývl jsem mu. Zdá se, že se mi snažil aspoň trochu zvednout náladu. Ale to bylo marné.
Cítil jsem se mizerně. Vždycky, když se pohádám s bráchou, chodím si zvednout náladu sem. Mám bráchu vlastně rád, i když už ani nevím proč. Je pěkně jedovatý a někdy i trochu zlý. Ale v jádru je to ten samý kluk, co mě hlídal, když jsem byl mrňous a staral se o mě když se mi něco stalo. No jenže teďka už nejsme žádná děcka a máme holt každý svou hlavu.
Dneska to ale nebylo v mé oblíbené hospůdce ono. Bylo tu tak prázdnou, že na mě padala úzkost. Kdyby tu tak byli moji kamarádi, kdyby tu tak bylo tolik milých lidí jako obvykle! Hospodský mi právě nesl druhý korbel. Na jeden zátah jsem pivo dopil a oslovil ho: „Prosím vás, co že je tu dneska tak prázdno?“
„Ale, tak znáte to. Touhle dobou tu neni nikdy moc lidí. No a zrovna včera tu byla hlava na hlavě, tak dneska všichni dlouho vyspávali a ještě pracujou… Ale uvidíte, ono se to zase pěkně sejde, jako vždycky. Zatím se hezky napijte a za chvilku vám bude líp.“
Jenom jsem přikývl a pokusil se o usměv. Hospodský pokýval vševědoucně hlavou a zašel zase za bar. Umyl ve škopku můj minulý korbelík, pěkně ho utřel čistou utěrkou a postavil do police k ostatním. Pak se začal přehrabovat v čemsi pod pultem a už si mě nevšímal.

Představoval jsem si, jaké to bude, až se tu za chvíli začnou scházet lidí. Jaké to tu bývá, když je zrovna takovýhle pěkný chladný podvečer.
Tamhle v rohu by měl sedět chlapík s harmonikou a okolo něj několik jeho kamarádů a kamarádek hrozně zaujatě zpívajících, notně posilněných kořalkou. U prostředního stolu parta mladíčků, co jim ještě vousy moc nerostou, kluků v pěkných drahých šatech a s meči, kteří se tu dobře baví a vypráví si dobrodružné historky. U ztemnělého okna u stolku dvě vážně vypadající ženy velmi tiše a důvěrně se o něčem bavící. Jen občas hodí očkem kamsi do sálu. U největšího stolu sbírka všech možných slušných lidí z města, gardista, pekař, kupec… jak si vyměňují nejnovější drby.
A tady, u mého stolku několik mých starých známých. Jo, jo bude něco, už aby tu byli. Zhluboka jsem se napil a znovu se zasnil…

Erinor X. - Hospoda na půli cesty

Podobné larpy

Události

Larpy autorů