Pomezí larp

24 hráčů, 10 mužů, 14 žen, 0 obojetných

8 hodin, 0 dnů, 2017

Web: http://pomezi.larpy.cz/

Autor fotografií: Hana Maturová

Pomezí vás zavede do tří pater ponurého domu, v němž je každá místnost stylizována jako místo v jednom opuštěném městečku kdesi v Sudetech. Vy sami se vydáte ve šlépějích jeho ztracených obyvatel, abyste v potemnělých světnicích a zaprášených koloniálech objevili a znovu prožili příběhy jejich touhy, úpadku a odpuštění. A možná, možná při tom zjistíte, že jste vždycky byli tak trochu jako oni.

 

Pomezí je larp o lidských touhách a posedlostech podle stejnojmenné imerzivní divadelní inscenace.

Hraje se v opuštěném pavlačovém domě, jehož každá místnost je stylizovaná jako prostor v poválečné pohraniční vesnici. Tuto scénografii – za kterou inscenace Pomezí získala Cenu divadelní kritiky 2016 – larp a jeho hráči plně využívají.

Hra je experimentální jednak způsobem, jakým se přes sebe překrývají zdvojené herní termíny (hráči hrají dvakrát po sobě a při druhé návštěvě potkají nové začínající hráče), a jednak snahou předat hráči postavu pouze za pomoci rekvizit a diegetických textů.

Na jaře 2017 proběhlo devět repríz, na jaře 2018 dalších osm. Po derniéře divadelního představení Pomezí v květnu 2018 byl prostor rozebrán a larp už se nebude reprízovat.

9.4

83 celkem

Vaše hodnocení je: 0


10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

Komentáře

DavidDavid Vávra 22.05.2018

2018 čt/pá - fotograf Andráš

Experimentálnějších larpů jsem se vždy bál. Raději mám více struktury a lineární příběh, který k nečemu směřuje. Pomezí ale tyto obavy rozehnalo. Jsou to totiž larpy 2:

Jako novousedlík jsem zažil klasický lineární příběh, kde jsem si jako fotograf měl vybrat mezi třemi ženami. Rozehrál jsem to se všemi a nakonec si jednu vybral. V mém ateliéru se pořád něco dělo, obsahu bylo dost. Do toho jsem občas viděl různé bizardnosti od starousedlíků, kteří byli spíš takové podivné pozadí. Občas se mě to i přímo týkalo, jako třeba když mě na začátku 2 starousedlice odtáhly do bažiny a tam znásilňovaly. Můj starousedlík mi také hodně pomohl zorientovat se na začátku, byl to super úvod do hry a dostání se do role. Pak už mě nechal být, občas jenom něco creepy zašeptal do ouška. Klasický průběh larpu - na začátku nikoho neznám a je mi trapně, pomalu se dostanu do role, emoce se rozjíždějí a nakonec mám ke všem spoluhráčům blízko. V noci se mi o Pomezí hodně zdálo.

Druhý den bylo všechno jinak: Sešli jsme se s lidmi co už jsme se znali, hrát stejný larp znovu. Uvolněnější atmosféra, vtípky, cítil jsem se víc jako CP. Často po larpu přemýšlím, že jsem někde nevyužil potenciál scén, že by se něco dalo hrát jinak, lépe. Teď jsme mohli! Mohli jsme hrát stejné scény jinak, pokračovat v příběhu, rozrušovat novousedlíky nebo jenom dělat divnosti. Každý si v tom našel to své. Před začátkem jsme se neherně domlouvali jak budeme hrát, to je poprvé co jsem to dělal. Byla tam mechanika, jak se neherně domlouvat i v průběhu hry, ale imho to nikdo nevyužil, hra byla na to moc intenzivní. Bavilo mě starat se o novousedlíka - provádět ho ateliérem, posouvat ho k divným věcem. Je fascinující kolik informací se předává jenom ústně starousedlík-novousedlík a není to nikde napsané. Celý týden se to takhle předává, trochu mění. V průběhu hry jsem si vyzkoušel se svými třema ženami hrát přesně naopak než první den - Magdalena mě posílala do háje, Gabriela mi oplatila co jsem jí včera provedl, o Emmu jsem se hodně staral a dělal s ní divnosti. Divnost jsme si užili hodně s klecí na ptáky - zavřeli do ní novousedlíka, pak staroMagdalena dělala že je pták a krmili jsme jí drobky.

A to všechno v naprosto skvělých prostorách, vyladěných do dokonale ponuré podoby díky divadlu. A k tomu skvělý hudební podkres. Přemýšlím co by se dalo zlepšit - možná víc míst a transparentnější registrace, bylo hodně těžké se tam dostat. A v úplné závěru by bylo fajn zapojit hráčku, co účinkuje ve filmu. 

9/10 - nezapomenutelný zážitek, rozšíření toho co je v larpu možné, škoda že už se nebude nikdy hrát :'(

LemmingMichal Kára 22.05.2018

Nicolas Taussig, st/čt

Začnu sporným bodem a tím je náhodný výběr postav. Rozumím tomu, že náhoda někdy může pomoci lidem vystoupit z jejich stereotypu / komfortní zóny. Nicméně mě přidělil postavu, kterou jsem jako jedinou opravdu nechtěl, protože jsem z loňského focení věděl, že vede na hraní věcí, které mě hrát nebaví. Navíc jsem poměrně brzy zjistil, že je i dost gamistická a špatně se mi posouvala do nějaké šílenější polohy. Způsob výběru postavy považuji za jediný z experimentálních prvků hry, který byl poněkud sporný.

Nicméně krom toho byla už jen samá pozitiva: U většiny příběhových LARPů mívám blok do hry dávat větší množství své invence, protože se nějak instinktivně bojím, že tím hru rozvážím nebo někomu zkazím příběhové linky. Pomezí bylo natolik šílené, že jsem se toho nebál a už první den dával do hry vlastní zápletky a vztahy. Tak jsem si mohl postavu dost posunout do polohy, ve které mi více vyhovovala.

Hodně mi pomohly skvělé hráčky hraběnek, které se toho nebály a prakticky od začátku do toho šlapaly na plný plyn. Kdyby nebyly tak skvělé, byla by moje hra o dost smutnější a o poznání méně šílenější. Jako starousedlík jsem hrál více i s Magdalénou, se kterou jsme si také dobře sedli.

O skvělém prostředí, atmosféře, dobré organizaci, způsobu předávání postavy a dalších věcech tu už psali jiní, nebudu se opakovat.

O něco lépe mi seděl první den. Ve druhém bylo sice více scén a byly i silnější/šílenější, ale byly nespojité. První den byl konzistentní příběh, který měl nějaký vývoj a zakončení a to je pro mne na LARPech poměrně důležité. První den byl tak na 9.5 / 10, vzhledem ke druhému dni jsem dal nakonec devítku. Každopádně to byla od organizátorského týmu skvělá práce!

 

KláraKlára Obrová 21.05.2018

Anežka Březinová - 6. běh

Můj první larp. Věděla jsem, že to bude psycho, protože jsem viděla divadlo. Věděla jsem, že to bude o vztazích, o touhách, o zvrácenosti. Věděla jsem, že nic tam nedopadne dobře. Měla jsem plán - být silná, ať se stane cokoliv. Prát se, bojovat. Všechno vzalo za své, jakmile jsem si vyzvedla svůj kufr a nastěhovala se do svého bytu. Moje postava a její hrzůzy a strachy mě absolutně ovládly a já jsem jen mohla doufat, že to přežiju. Nic se nedalo naplánovat. 

Jak píšu, byl to můj první larp, takže nemám srovnání, ale bez nadsázky to byl nezapomenutelný a srdcervoucí zážitek. Dokonalá scénografie, do detailu promyšlené postavy, o kterých jsme si pak hodiny a hodiny dokázali povídat a zjišťovat jejich motivace a touhy. Hra byla temná, plná pocitů absolutního zmaru. Moje postava dělala jen samá špatná rozhodnutí a ostatní postavy jí absolutně nedovolily z toho kolotoče vystoupit. Skvělé. Moc děkuju tvůrcům a organizátorům za možnost si tohle všechno prožít. A spoluhráčům děkuju za to, že se nebáli odhalit temnotu svojí duše a všem těm zrůdnostem dodali punc reality. 

ZedZdeněk Ručka 21.05.2018

Pomezí jsou dva larpy v jednom. Dva naprosto nezapomenutelné larpy. Takto jsem je prožil:

Pomezí – den první

Zvedám ze země zaprášený kufr a čtu si adresu na jeho štítku, kde stojí: Pracovna, 3. patro. Zatím nevím, kdo vlastně jsem, a mám z toho tak trochu tísnivý pocit. Ponuré schodiště, po kterém právě kráčím, ten dojem umocňuje.

Konečně přicházím do své pracovny. Nedočkavě otevírám kufr a dozvídám se své jméno: Vojtěch Kalandra. Oblékám si věci z kufru a ve slabém světle pracovní lampy prohledávám místnost plnou klecí, vycpaných ptáků a nepořádku. Nacházím fotografie, dokumenty, rukou psané poznámky a zjišťuji, že Vojtěch má velké problémy. Že já mám velké problémy.

Jsem po uši v dluzích. Živí mě moje sestra. A já ji neustále sleduji a odháním od ní toho kurevníka fotografa. A moje láska si vzala za muže mého nejlepšího přítele, který ji teď doma trýzní.

Zatímco se doslova hrabu ve své minulosti do pracovny se potichu přikrade mé budoucí já. Když na mě promluví, nemusím předstírat úlek, neboť je skutečný. Přestože jeho maska vzbuzuje strach, jsem vděčný, že přišel. Aspoň nejsem na všechno sám. Po našem rozhovoru cítím sice malou, ale přesto naději, že vyřeším své problémy.

Ten pocit mi však nevydrží dlouho. Během následujících hodin mou duši postupně zaplaví úzkost až po okraj.

Silácký sen o tom, jak svému soku vymlátím duši z těla, vzal za své. Když mě veřejně ponížil před zraky celé vesnice ani jsem se nezmohl na odpor.

Romantický sen o tom, jak se vracím ke své lásce, se rozplynul jako pára. Ze strachu, že by mi zase ublížila, jsem jí ani nedokázal říct, co cítím.

Blyštivý sen o tom, jak se svým přítelem uděláme kšeft století, skončil hořce. Pln obav, že mě přítel zradí, jsem se raději rozhodl zradit já jeho.

Nakonec jsem už jen doufal, že mě, jako už tolikrát, zachrání má milovaná sestřička. Ale ta se nakonec rozhodla upřednostnit své vlastní sny. Skončil jsem opuštěný a neměl jsem už ani sílu se zabít. Naštěstí mi aspoň v tom někdo podal pomocnou ruku.

Pomezí – den druhý

Jsem zpět. Připadám si jako fénix, když vstal z popela. Jenže já se vrátil tak trochu jiný. Svobodnější. Začínám si protahovat křídla a učím se znovu létat. Taky přemýšlím, jestli se budu cítit lépe, když novému Vojtěchovi pomohu být aspoň o fous lepším člověkem, než jsem byl já sám. Nebo mi přinese větší uspokojení dívat se, jak se taky topí ve své vlastní slabosti?

Postupně si však uvědomuji, že dnešek není ani tak o něm, jako o mně. Mohu letět, kam se mi zlíbí. Letím se tedy vyrovnat se svou minulostí a začínám žít dle slov ďábla z pera Fjodora Michajloviče Dostojevského: „Jakmile se opravdu odřekneš Boha, všechno bude jiné. Padne morálka jako zanikající geologické období a lidé budou hledat radost tady na zemi. Člověk zvítězí svou vůlí a rozumem nad přírodou, pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile se Člověk stane Bohem, přestane platit jakkýkoliv zákon. Všechno bude dovoleno, všechno!“

 

PajaPavla Lišková 16.05.2018

Postava: Agáta von Rulerwald

běh II.2018

Absolutní magie. Ten dům je živý a balí lidem duše do cárů nadšení, hrůzy a vytržení.

 

 

ViperLukáš Makovička 27.07.2017

Postava: Ondřej Březina
1.běh - novousedlik
2.běh - starousedlík
10.běh - fotograf (ten neherní)

Na tento LARP jsem se moc těšil. Už když jsem kdysi byl na divadle, tak jsem si říkal, že bych si Pomezí i rád zahrál. O několik měsíců později se objevila zmínka, že Pomezí se stane na jeden týden i larpem. Dokonalost!

Můj pohled na samotný larp a herní zážitek je hodně zkreslený tím, že jsem hrál první běh. Viděl jsem nějaké nedostatky, které už na 2.běhu nebyly. Viděl jsem také jako fotograf na posledním běhu, jak moc se uchopení hry změnilo - k lepšímu.
Hra pracuje s úžasným konceptem jakési dvou-stupňovitosti. Hráč si projde polohou Novousedlíka, který přichází do Pomezí, aby se zde usadil a žil. Do svého domu je uveden svým Starousedlíkem. Ten Novousedlíkovi řekne či naznačí důležité věci, které se možná staly a nebo teprve stanou. Pak následuje samotná hra, kde Novousedlici i Starousedlíci hrají vedle sebe(ne však nutné spolu) přičemž se na konci hry z Novousedlíku stanou Starousedlíci. Čímž se magické kolo Pomezí stále otáčí a válí se kupředu. Nabaluje na sebe dobré postřehy a zkušenosti bývalých Starousedlíků. Ty se seskupují a hru jako celek posouvají dál a prohlubují její ponurost, temnost, zvláštnost a tajemnost.

Nejen proto musím říci, že je mi líto, že jsem byl hned na prvním běhu, kde mnoho věcí ještě nebylo tak zažitých. I přesto to byl dokonalý herní zážitek. Získal jsem tu nejlepší postavu, kterou jsem si opravdu užil. Jen mi je líto, že jsem se do své postavy mohl vtělit ještě více. Postava Ondřeje je náročná a velmi specifická a byla pro mě výzvou. Jak moc úspěšně jsem se s touto výzvou popral? Nevím. To není na mě, abych soudil.

Závěrem:
Kdybych hrál znovu, rád bych hrál opět jedině Ondřeje.

Hodnocení: 8/10

JarkaJarka 07.06.2017

8.-9. běh, Gabriela

Hra byla hodně specifická a výjimečná a užila jsem si ji jako žádnou jinou.

Gabriela pro mě byla herní šablona, skrz kterou jsem měla hrubý rámec toho, co hrát a co dělat. Zbožňovala jsem svobodu, kterou hra nabízela a velmi příjemnou dávku bizáru, kterou bych si ani nevysnila. Fakt paráda! Pro mě jenom potvrzení toho, že dobré hry nepotřebují zpravidla způsobovat bleedy a mít bohatě rozpracovanou psychologii postav, aby člověk odcházel s pocitem, že si to užil.

Toužím hrát znovu a dík!

AňaAnna Urbanová 25.05.2017

7. běh neděle/pondělí, Magdalena

Další důvod, proč děkuju všem malým bohům, že mě přivedli k larpům.

Snové, magické, pomezní. 

Postava mi sedla naprosto; kdybych na tím měla vůli, vybrala bych si ji znovu. Magdalena to měla ve hře relativně jednoduché v porovnání s běsy, které musely řešit jiné postavy, ale neznamená to, že by se jí nic nedotklo. První novousedlický den s naivitou a sobeckostí šla úspěšně za tím, co si vytýčila, a coby starousedlice zjistila, že to zlato bylo vlastně kamení a že její rozhodnutí ji nevedlo k vítězství, ale trpkosti a žalu. 

Coby relativně nové hráčce mi chybí srovnání s ostatními larpy a nejsem tím pádem schopná hodnotit např. experimentálnost nebo různé mechanicky. Fakt je ale ten, že to fungovalo, a krom jediného momentu, kdy se dvě mechaniky dostaly do konfliktu a trochu to ovlivnilo směřování příběhu, šlo všechno jako po másle. 

Respekt organizátorům, spadlá brada nad scénografií, zážitek doznívající celý týden, hluboká vděčnost, že jsem u toho mohla být. 

Jednu hvězdičku ubírám jen proto, že jediný další larp, na kterém jsem byla (Villa Loewe), mě zasáhl ještě o maličko víc. Ale i tak - dokonalost. 

 

NerionOndřej Janovský 21.05.2017

Pomezí je jako sen, ze kterého se nemůžete probudit.
Všechno to stojí a padá na tom, jestli to udeří na tu správnou strunu v nitru hráče....a taky hodně závisí na spoluhráčích; dovedu si předtsavit, že pokud by to moji spoluhráči pojali jinak, výsledek by byl diametrálně odlišný a možná míň naplňující. Nebo pokud by se sešli lidi, co se fakt nemusí a nesednou si a nedokázali by se do svých rolí dost ponořit.
Dalším rizikem je náhodný výběr rolí, který mi přijde jako super experiment, ale může se hodně nepovést.
Nejvýraznější devizou je samozřejmě prostor. Třípatrové městečko Pomezí by bylo úchvatné, i kdyby si ho člověk jen tak procházel...ale hrát v něm hru? Perfektní!
A pak koncept dvou částí hry - nejlépe, pokud hráno ve dvou dnech (a nikoli tedy třeba dopoledne/odpoledne, jako to bylo u víkendových uvedení). Ten jeden všední den mezi byl pro mě skoro stejně zajímavý, jako hra samotná. Už dlouho jsem nebyl myšlenkama tak "jinde" a tak hodně jsem se netěšil na večer, abych utekl z všední reality do té jiné - bizardní (Matrix, fakt!) .
Rozdělování hry na dvě odlišné části taky umožňuje vytvářet zvláštní vazbu mezi Starousedlíky a Novousedlíky - je nezvyklé a podivné minout se s částí svých spoluhráčů a nemoci si s nimi promluvit mimo roli. Za mě ale jednoznačně plus.

Řada lidí říkala, že si hru za Starousedlíky (druhý den) užili víc - že se mohli víc odvázat. Pro mě byla starousedlická hra velmi důležitým pokračováním hry z prvního dne. Nedokážu vybrat, že by mě třeba jedno bavilo víc než druhé. Ono je vůbec těžké ten larp nějak smysluplně hodnotit.  Jenom v číslech mám jasno: 10/10.

Ale teda asi to není vhodné pro strašpytly, psychicky nevyrovnané osoby a lidi, kterým je nepříjemný blízký tělesný kontakt nebo konflikt. Nevím, jestli to autoři dostatečně předem zdůrazňují. Vůbec bych se nedivil, kdyby někomu citlivějšímu v tom divném městě hráblo.

MaroMarek Hrdina 18.05.2017

S odstupem cca týdne mě trochu mrzí, že jsem tento LARP neposunul do trochu více creepy formy, protože pokud k tomu nějaká hra vyloženě vybízí, je to tato. Absolutně mrazící a neskutečně krásné prostředí "prvorepublikové vesnice v pohraničí" je v konečném důsledku jen krásnou kulisou a třešničkou na dortu abstraktního, téměř až surrealistického díla (zejména ve své druhé polovině), díky které můžete beztrestně na několik hodin předvést veškeré úchilky a potlačené poruchy osobnosti a ještě od ostatních sklidíte pochvalu, jak skvěle jste svou postavu zahráli. Předností her je nepočítaně, z těch, které tu ještě zcela nezazněli bych vyzdvihl dvojdennost hry, díky které se značně eliminuje pocit o promarněných příležitostech, a možnost zahrát si hru víckrát, jelikož reálně člověk zachytí max třetinu celého příběhu a vůbec netuší, co se odehrává jinde.

Negativum z mé strany jen jedno - dům je obrovský a když potřebujete sehnat někoho konkrétního, občas se trochu nahánite. Ale polohové lokátory asi čekat nemůžu.

Bezpochyby larpová novinka roku a doufejme, že se dočkáme opakování. 9/10, pro desítku by to chtělo nějaký bleed (i když v této hře raději asi ne...)

Hrán 1-2. běh, postava Jonáše.

KrásnoočkoAnna Novák Vanclová 18.05.2017

(7.-8. běh, Ema)

Divadelní pomezí jsem viděla dvakrát a pokaždé mě neskutečně sžíralo, že se musím jen koukat a nemůžu na tom divném a scénograficky k dokonalosti vypimpiném místě hrát. Když bylo oznámeno, že Pomezí bude i larp, kupodivu mě přepadl hrozný strach a nejistota, zda nová forma a noví lidé (tím myslím hráče) tu atmosféru a vyznění neposunou někam, kde to podle mě být nemá. Můj strach byl dokonce takový, že jsem na přihlašování naschvál zapomněla (yep, to já umím) a pohecovala to až úplně za pět dvanáct jako náhradník. A zaplaťpánbů za to!

Pomezí by se nedalo hrát klasickou formou a proto tvůrci zvolili formu velmi experimentální. A OMG OMG, povedlo se to! Vznikl larp, který by se dal celkovým žánrem (nejen settingem) zařadit do surrealismu, magického realismu a postmoderny, který v rámci toho skutečně programově boří jednotu místa, času, děje i postav - a v tom všem je, považte, volný a vybízející hráče k vlastní invenci a nikoli úzkostně skriptovaný. Atmosféra a scénografie je nejvíc - inspiruje a předává polovinu příběhu a návodu jako tu hru hrát a prožívat. Koncept hry ve dvou dnech a možnosti "vyzkoušet napodruhé něco jiného" či "znovu zahrát to, co nevyšlo" je skvělý. Koncept kontinuálního dědění rolí "z generace na generaci" je super, velmi originální a něco sdělující. To, že se postavy vybírají zcela náhodně mě před hrou trochu naprudilo, ale nakonec to byla smysluplná a příjemná změna oproti "typecastingu", který vědomně i nevědomně provádějí jak organizátoři hráčům, tak hráči sami sobě a kterým už jsem trochu přesycena. Sestavování postavy ze střípků a absence "jedné správné interpretace" je fajn a je to svěží vítr. Jen škoda, že na ni nebylo víc času než byl hráč konfrontován se svým starousedlíkem, který měl v tu chvíli asi až moc velkou autoritu v tom, jak novousedlík postavu uchopí (konkrétně šlo o to, že mi vlastně starousedlice stihla jakoby podstrčit své interpretace věcí, pro které jsem si ještě nestihla utvořit interpretaci vlastní, která by s tou její pak mohla být nějak zajímavě v nesouladu/dialogu, což podle mě hru trochu zbytečně ochudilo...). 

Vytkla bych snad jen nejasně nastavenou míru interakcí mezi starousedlíky a novousedlíky - nejen to, jak moc mají hráči stejné postavy usměrňovat hru svého novousedlíka, ale hlavně to, jak moc mají interagovat s novousedlíky jiní než "jejich" starousedlíci a obecně kolik prostoru mají zabírat. Místy to totiž vedlo k tomu, že člověk skoro žádné starousedlíky nepotkával (což bylo imho docela dobrý) a místy k tomu, že na některých místech vznikal václavák, moc hlučné scény, scény o příliš mnoha lidech a scény strhávající na sebe příliš pozornosti (což bylo imho blbý, ale chápu, že to prostě vedlejší efekt té formy - zmiňuju to spíš jako feedback pro případné budoucí hráče než pro organizátory).

Hodnotím 9, protože pár výtek mám. Ale nevím. Svadí mě to dát 10. Možná si to ještě rozmyslím.

EliškaEliška Applová 18.05.2017

Ema, 8./9. běh

Experiment, juch! Víc experimentů, prosím.

Moc se mi líbilo, že jsme nedostali popis postavy na papíře, ale postupně jsme ji objevovali skrz rekvizity a starousedlíky. Za to velkej lajk.

Ze třetiny lajk a dvou třetin dislajk dávám za "postavu si vybíráš náhodně". Emu bych si totiž nikdy nevybrala. Supr bylo, že jsem hrála pro mě naprosto neobvyklý neznámý odlišný typ postavy. Bohužel ale natolik odlišný, že jsem ve výsledku měla problém se s ní ztotožnit, vžít se do ní. Věci, co říkala, mi šly strašně těžce přes pusu, nevěděla jsem si moc rady s tím, jak ji pojmout, takže jsem místy přehrávala, jindy jsem zas byla moc málo creepy a bizarní, než by si hra zasloužila. První den jsem to nevnímala tak výrazně, protože jsem byla vedena, ten druhý se to projevilo o to víc. Navíc jsme já a mí někteří spoluhráči pochopili každý trochu jinak, jak (ne)lineárně starousedlickou část hrát, takže docházelo k situacím, kdy jsem zkoušela hrát nějaké střípky z jiných časových rovin, které se ale nepotkaly s těmi spoluhráči, pro něž i děj druhého dne byl lineární.

Děsně ráda bych si Pomezí zahrála znovu za jinou postavu (a nebo vlastně možná klidně zas za Emu, už vím, co bych dělala jinak), protože Pomezí je larp, na kterej jsem se těšila jak na Ježíška (protože boží divadlo a protože bizár mýho kalibru). A ten rozpačitej pocit, kterej z Emy mám, si tak skvělej larp nezaslouží.

ŠuhinkaIvana Šuhajdová 18.05.2017

6.běh - Mariana

Pomezí je experiment, který se určitě vydařil. Co hodnotím neskutečně kladně je prostor. Ta budova je prostě epická a všechny rekvizity k tomu jako jsou dopisy a fotografie měly své úžasné kouzlo, které jsem si nemohla už předtím vynachválit například na Opusu :) Organizátorsky to bylo precizně zvládnuté. Kdykoliv byl jakýkoliv miniproblém, stačilo zajít a bylo po problému. Workshopy byly krátké (díky Lišajovi i velmi vtipné) a přesně jsem díky nim věděla co a jak. Co nemůžu hodnotit úplně kladně byl výběr postavy. Ale zase zajímavá zkušenost :)

Určitě doporučuji, protože hra je to prostě zajímavá, v nějakých mechanikách nová a hlavně to místo bych zvládala procházet třeba dalších 5 běhů.

NifMarkéta Gajdošová 17.05.2017

Uteklo několik dní po tom, co jsem Pomezí dohrála a ne a ne na něj přestat myslet. Divadelní předlohu jsem neviděla a vše pro mě tak bylo naprosto nový, neuvěřitelný a prostě boží. Dostala jsem se úplnou náhodou jako náhradník, aniž bych to vůbec plánovala, a je to pro mě zatím jeden z top zážitků. Hodně jsem se bála předávání postavy novou formou, toho, že něco nepochopím atd., ale strach byl úplně zbytečný. Organizátoři to měli promyšlené skvěle. Ani chvíli jsem se nenudila. Osobně mě o něco víc bavila druhá část, ale objevování a poznávání Pomezí v části první je také nezapomenutelné.
Vím, že jsem svou roli mohla zahrát lépe, ale úplně mi chybí takový ten pocit marnosti už zmíněného "festivalu nevyužitých příležitostí". 

ZoroJan Zeman 17.05.2017

Hele, byl to dobrej, fakt dobrej Larp, inovativní a beze strachu si od hráčů bral co chtěl, a taky jim toho dost sázel do duše.

Zahrál jsem postavu nedělního Ondřeje.

10/10

 

LoudaJiří Rosol 16.05.2017

Uplynul už skoro týden a já stále na Pomezí takřka každý den myslím. Na to co jsem ještě mohl říct, co ještě udělat, a to nikoliv ale ve smyslu "to jsem mohl udělat lépe" ale ve smyslu "mohli jsme to zahrát ještě takhle a takhle a ještě více se vyrochnit v bažině podivností které nám ta hra nabízí".

Už trochu práznou frází je, že larp je festivalem promarněných příležitostí. U Pomezí na mě ale tento pocit nedoléhá. Vše co jsem udělal a vše čeho jsem byl ve hře svědkem ve mě nějakým způsobem rezonuje a nutí mě zamýšlet se na tím co se odehrálo. Už jen ze shora uvedeného dokáže asi laskavý čtenář těchto řádků poznat, že se mi Pomezí zatraceně líbilo. Za mě zatím určitě nejsilnější larp roku 2017 a tuším že i moje první desítka na této databázi (nenechám si to nakonec, je to prostě tak).

A teď aspoň trochu k tomu proč. Prostor je prostě geniální. Byl geniální již v rámci divadelního představení (ne náhodou vyhrál cenu divadelní kritiky) a je geniální i teď. Je to obrovská radost a rozkoš v něčem takovém hrát. I kdyby ve hře nebyl kromě mě žádný živý člověk, samotný prostor, jeho zkoumání a čtení roztodivných tiskovin poskytne dostatek zábavy minimálně na jeden celý večer. Když už jsme u toho - rozdělení hry do dvou částí (v mém případě do dvou večerů ve dvou dnech) v návaznosti na celkovou stavbu hry strašně dobře funguje.  Zážitek to rozděluje, ale posiluje, obzvláště pokud dodržíte pokyny organizátorů a po skončení prvního večera si o hře nebudete povídat. Do druhé půlky hry jsem šel našlapaný nápady, co všechno chci udělat. Již když jsem kdysi četl internetové stránky hry, byl jsem nadšen mechanikou že 1 hráč hraje 1 postavu ve dvou podobách v rámci dvou večerů a do toho interaguje s jiným hráčem hrajícím tu samou verzi postavy ale o večer posunutou. Je to inovativní, je to nápadité a je to skvělé. Zároveň to hrozně pomáhá v uchopení a pochopení postavy ten první novousedlický večer, protože na Pomezí nedostane prvohráč postavu v textovém souboru, ale musí ji interpretovat z obsahu "jeho" pokoje a v něm poházených rekvizit a dopisů. V tom mu jeho starší já dokáže pomoci. To je boží! Finální uchopení postavy je ale vždy na hráči samotném. Hra kromě samotného závěru a několika úvodních scén nemá žádné skriptované sekvence a žádné cizí postavy, a to je pro mě velmi osvěžující a osvobozující. V neposlední řadě jsem pak měl skutečně dojem toho, že moje postava je tou hlavní postavou příběhu, že její příběh je ten hlavní a ostatní okolo jí dělají jen atmosféru. Troufnu si ale říct, že tento dojem mají ve hře postavy všechny, a to je super a zaslouží si to úctu.

Hra novousedlíka pro mě byla o něco zábavnější, ale skutečně jen o malý kousek.  Hra starousedílků pak nabízí skutečně široké možnosti co do palety hraní a tato svoboda je možná místy až příliš otevřená, pro mě osobně je přece jen snažší hrát v rámci nějakých sevřenějších úhlů. Co dál - oceňuji zvukovou kulisu, hudbu, atmosféru, dortíky v cukrárně, hladkou práci organizátorů, pivo za 10 Kč.

Na závěr chci jen poznamenat, že je dost pravděpodobné že za můj kvalitní zážitek do značné míry mohou i moji spoluhráči, kteří byli na všech pozicích skvělí a skvěle se mi s nimi hrálo. Na shora uvedeném hodnocení to ale nic nemění.

ManikMichal Havelka 16.05.2017

Beze srandy, Pomezí je pro mne topovka 2017. Proč tomu tak je z mého pohledu?

  1. Prostor. Slovy anonymního přispavětele: "Když máš vole 30 super-cool místností, tak nikdo nemůže říct: Meh, ta hra je taková pětka." V tom prostoru se prostě božsky hraje. Objevíte se v místnosti, kde stroboskopicky bliká žárovka, a to vás přivádí k šílenství. To samo o sobě by byla nosná mechanika komoráku, ale takových místností jsou tam desítky. Aha.
  2. Styl hry. Slovy anonymního přispavětele: "Víš Maniku, mne už ty larpy nebaví, hlavně kvůli těm lidem. Oni hrají furt stejně. Sice hrají někoho jiného, ale stále furt jsou to furt tak nějak ... oni." Imho Pomezí hodně vykolejilo z nějakého civilního či "klasicky dramatického" hraní a tlačilo hráče do výrazně odlišného pojetí; do něčeho, co bych nazval "nesamozřejmá hra". To bylo super.
  3. Frčí to. Ta hra je hrozně našlapaná a v první části jsem se ani na minutu nezastavil. Kohokoliv potkáte, nějak interagujete, něco se děje, není tam prostoj. Ani - vole - jeden. Co nestihnete, dohrajete v druhé části. Když to stihnete, v druhé části stejně hrajete nové super věci. Boží.
  4. Je to hustě zorglý. Na místě nic nedrhne, vůbec nic. Celý design hry vás vede přirozeně. Úplně přirozeně vynechává workshopy a reflexi, všechno je součástí jakéhosi přirozeného flow hry. Jej.
  5. Dostanete pětikilo nazpátek. To vždycky potěší.

Co ke kritice?

  1. Neviděl jsem všechna Prozření, ale některá mi přišla pocená poměrně na sílu a uměle šroubovaná (Laura, Nicolas), některá byla ale zase extrémně super (Marianna, Agata). V "normálním" larpu bych se o tom ani nezmínil, tady radějc jo.
  2. Ne. Žádná dvojka není.

Počet "nového" v té hře je na tak vysoké úrovni, že člověk neví, co pochválit dřív. Tato hra si zasluhuje plnohodnotnou recenzi na larpy.cz, protože shrnout ji krátce do komentáře je jemné znásilnění toho dobrého, co do ní autoři dali.

Na konci se dycky píše číslo. Kdo zavedl ty blbý čísla na databázi? Dám náhodně. Něco mezi 9 a 10.

ImiStanislava Pajerová 15.05.2017

0. / 1. běh - Mariana von Rulerwald

Konečně někdo napsal hru pro mě! Je to creepy, zvrhlé, temné a zatraceně atmosférické. 
Nevím na kolik si to hráči uvědomují, ale Pomezí je i velmi pěkný personal horror. Zamilovala jsem se do každé podivnosti, kterou některý z mých spoluhráčů udělal a chtěla bych víc.
Mechanika chycení za zápěstí je strašně dobrá, protože bourá ostych ve stylu "mám vymyšlenou scénu a on/ona ji se mnou nebude chtít hrát, protože...".

Kdybych měla něco zkritizovat, tak výběr postavy pro mě není moc komfortní (už jsem asi moc zvyklá na dotazník a preferovaná témata)
a novousedlická hra mi sedla výrazně víc než starousedlická (sto lidí, sto chutí).

Chtěla jsem dát 9, ale je to přeci hra pro mě:
10/10

Co dodat?  Snad jen, že chci Pomezí hrát někdy znovu... a znovu, dokud vítr neroznese poslední zrnka popela. A chci Pomezí hrát někdy znovu... a znovu, dokud vítr neroznese poslední zrnka popela. A chci Pomezí hrát někdy znovu... a znovu, dokud vítr neroznese poslední zrnka popela. A chci Pomezí hrát někdy znovu... a znovu, dokud vlci neroznesou poslední kosti. A chci Pomezí hrát někdy znovu...

ČikiPetr Kuběnský 14.05.2017

Ještě pořád v sobě Pomezí nějak procesuju, takže si nejsem jistý, nakolik dokážu podat nějakou komplexní výpověď o naší sehrávce. Zdvojené běhy jsou každopádně super nápad. Jakkoli mám pocit, že jsem starousedlíky coby novousedlík moc nevnímal (vlastně ani příliš jako kulisu), samotná metoda "zaškolování" od starší verze mojí postavy se nesmírně hodila, aby nastartovala potřebné vztahy a rozjela děj. Jinak bych byl býval asi na začátku trochu ztracen. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný papír s napsanou postavou a hráč se vše dozvídá z diegetických materiálů přímo ve hře, je takové nasměrování nezbytné. Pozoruhodným paradoxem je, že starousedlík oproti tomu už sepsanou postavu dostane - a přesto působí první část víc jako skritpovaná obsahová hra a druhá spíše jako sandbox. Řekl bych, že je to kvůli tomu, že čas první části je lineární, vázaný systémem příčiny a následku (a tím pádem také víc odpovídá organizátory naplánovanému směřování), kdežto druhá část má záměrně narušený narativní diskurz, kde neplatí striktní časové souslednosti a jednotlivé scény mohou pocházet z ontologicky jiných vrstev reality (snu, možné vzdálené budoucnosti, korekce minulých událostí apod.)

Z daného rozdělení vyplývají další důsledky. Hra novousedlíků je mnohem jednodušší na normální hraní - účastník nemá moc důvod (ani čas) tápat a přešlapovat na místě, všechno tak nějak jede samo. Hra starousedlíků je hodně o dobrých nápadech, momentální improvizaci na zajímavé scény a z podstaty je dost fragmentární. Místy se víc vleče, ale zase dovoluje rozjet větší level bizarnosti a momentální zábavnosti. Sám bych se asi nedokázal rozhodnout, který pól mi ve zpětné pohledu vyhovuje víc (což je určitou známkou kvality). Měl jsem navíc štěstí na invenční spoluhráče, takže jsem s celkovým průběhem hodně spokojený. Drobné nešvary, jako nejasné zakončení herní části, kdy už jsme na chvíli vyšli z role, abychom následně zjistili, že ještě není konec, organizátoři dokázali hned do příštího běhu flexibilně upravit, což je super, vezmeme-li v úvahu, jak krátký čas na to měli. Jsem mimochodem rád, že jsem se účastnil běhu, kdy se hrálo dva večery po sobě - nevím, zda by to fungovalo stejně dobře, kdybych měl jen kousek odpoledne na oddech.

Co šlape úplně skvěle, je atmosféra příjemného mrazení v zádi - mohou za to zvuky a samozřejmě celá divadelní výprava domu. V tomhle ohledu mě napadá srovnání s náladou nejlepších částí Twin Peaks. Na to budu asi dlouho vzpomínat. Věcí, které mi trochu vadily, bylo pramalálo. Snad bych jen uvítal nějaký workshop, jak budovat bizarnost už v první části, která překvapivě hodně směřovala k harmoničnosti (což mi moc nesedělo s ohledem na to, že jsem předtím viděl předlohu). Překvapilo mě, že dvě ze tří možností konce novousedlického dramatu byly v zásadě přitakáním nějakým pozitivním hodnotám (láska, povinnost), jakkoli tyto možné konce nemusely být ve výsledku naplněny, protože záleželo, zda se pro dané zakončení rozhodne i další spoluhráč - celkově mi ale přišlo nepatřičné, že tam tam harmonizující možnost je. Možná se ale jen zbytečně vážu na ohledy k divadelní hře... Druhá část už byl ale úplný ohňostroj divnosti, který předchozí rozpaky úplně vymazal.

Celkově mám pocit, že je Pomezí hra "pro pokročilé", která má poměrně velké nároky na hráče, ale dává mu za to bohatou odměnu, kterou jinde nedostane. Po Cien Anos mám znovu pocit, že jsem zažil něco natolik nezvyklého, že se k tomu budu dlouho vracet. A jestli tohle není dobrá vizitka, pak už nevím, co by bylo :)

(čt-pá, Andráš Kakkuk)

sirienPetr 13.05.2017

 

Pomezí čt 11. - pá 12. (2./3. běh) / 10*; hráno bez přítomnosti těhotných žen (pokud mi je známo)

Naprosto excelentní hra - prostory, uvedení, pojetí... v podstatě cokoliv co bylo v možnostech tvůrců vyšlo výborně a těch několik málo nedostatků bylo případně čistě na účet hráčů (osobně jsem ale na žádné zvláštní nenarazil, jen jsem pár chytil z doslechu).

Objektivně musím pozitivně zhodnotit zejména to, jak výborně vyšly oba experimenty (předání postav skrze herní artefakty a předměty, dopisy a další listiny, fotografie... i to, jak se původní hráči setkávají s těmi novými).

Subjektivně mi přišlo výborné jak se setkávají různé linky postav a jak navazují a přitom se odlišují od děje původního divadelního představení. A velice silná atmosféra hry přicházející hned z několika směrů. Samozřejmě, vzhledem k tomu desítkovému hodnocení je ten rozdíl mezi subjektivitou a objektivitou minimální, nicméně, pro forma...

Osobně nejsem žádný fanoušek "vztahovek" a vyšla na mě postava, která měla své linky založené především na milostných vztazích - a dokonale jsem si jí užil s tím, že celá mysteriózní podivnost hry a tématu dala do těch vztahů něco navíc, co rozhodně bylo záživné hrát. První den jsem trochu litoval, že nebylo dost času dohrát všechny linky, které moje postava měla - druhý den jsem to ale naopak ocenil, protože jsem vše mohl dohrát z nové pozice a nového úhlu pohledu jak na mou postavu tak na samotné dění - tj. samotný děj jsem nakonec vyčerpal celý, ale měl jsem možnost jej odehrát ze dvou různých pozic, což bylo rozhodně velmi zajímavé a záživné.

Na larpu je vidět neskutečně ohromné množství produkční práce (nejen s prostorami, ale i se scénářem) a na to, jak volný formát hry Pomezí nabízí, v něm ve skutečnosti vše směřuje k silným scénám, které formují jeho příběh pro každého, kdo jej hraje (nevím moc jak to popsat lépe, aniž bych něco vyspoiloval)

Pokud dostanete (ještě někdy) možnost jít si Pomezí zahrát, tak jednoznačne doporučuji - je to hra která nabízí poměrně "tradiční" témata vztahů, která jsou ale navázána na unikátní prostředí a pozadí, které dává všemu naprosto nový rozměr a nabízí dost prostoru jak pro různé dramatické hraní tak pro introvertní blídečky (sám jim moc neholduju, ale ti co ano se zdáli být nadšení).

(Nikolias Tausig)