Doubt

4 hráčů, 2 mužů, 2 žen, 0 obojetných

6 hodin , 0 dnů , 2007

Doubt je hra na pomezí larpu a psy­cho­lo­gic­ké­ho dramatu o mezi­ld­ských vztazích. Po­le­mi­zu­je o lásce, možno­stech volby, krachu ro­man­ti­ky a ne­psa­ných do­ho­dách ve vztahu. Je urče­na pro hráče, kteří se nebojí hrát ote­vře­ně a vy­já­dřit ve hře osobní zku­še­no­sti a pocity.

Tech­ni­ka hry dává hráčům velkou svobodu. Narozdíl od osta­tních her, je větší zod­po­věd­no­stí hráče, aby hra fun­go­va­la. Hráči si vyt­vá­ří vlastní Doubt(Pochyby) a hrají způ­so­bem jim vlastním. Vy­pra­věc hráčům pouze vys­vě­tlu­je te­chni­ky tvorby a mož­no­sti hry. Hra může (ale zdaleka nemusí) zavést po­chy­bno­sti do vašeho sou­ča­sné­ho vztahu a uja­snit si, co je pro vás ve vztahu dů­le­ži­té.

 

 

 

9.2

26 celkem

Vaše hodnocení je: 0


10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

0
GenevieveAnna Vrr 25.07.2016

Hru jsem hrála v roce 2014 a bylo to nesmírně zajímavé. Jak tady padlo už mnohokrát, spousta věcí mi během toho došla a těšila mě hlavně atmosféra, kterou jsem cítila během celého uvádění. Měla jsem pocit, že se můžu otevřít a nemusím se bát něco říct, že by se mi někdo smál nebo tak. Vlastně naopak. Cítila jsem, že jsme na stejné vlně a že to vnímáme a prožíváme podobně. Celkově zážitek jsem si odnesla opravdu silný a intenzivní zážitek. Když se tahle hra hraje ve správný čas a ve správném složení, může opravvdu dělat velké změny do života. 

0
ŠuhinkaIvana Šuhajdová 02.05.2016

Doubt pro mě nebyl larpem, jako spíš psychologickou hrou a v situaci, ve které jsem jí hrála, i velmi dobrou psychohygienou, díky které jsem si dost věcí uvědomila. Musím vyzdvihnout nejen neuvěřitelně citlivé spoluháče, ale hlavně Jakuba, který nám běh uvedl a díky kterému jsem neměla problém, se otevřít a být upřímná. Jak už tady padlo. Čím více do téhle hry dáte, tím více toho dostanete.

Hudba, zázemí, workshopy, osvětlení - co se týká techniky - nedá se zkrátka nic vytknout.

Musím říct, že jsem ráda, že jsem to hrála s lidmi, kteří mají svůj život srovnaný a spoustu věcí berou jinak než svobodný člověk, ptz to tomu dalo úplně jinou atmosféru, než kdybych to hrála s 3 lidmi, kteří jsou ve vztahu nešťastní. Hlavně díky tomu si myslím, že jsme měli, i přesto že je to larp o pochybách, dost optimisticky laděný závěr. Určitě bych tedy neřekla, že je to hlavně pro lidi, kteří mají svoje vztahy vyřešené... Naopak... Může vám to přinést to, co vám chybí. U mě to byla naděje...

10/10

0
CiriTereza Staňková 19.08.2015

Doubt je designově velmi čistá a funkční hra. Vyžaduje nezvykle vysoký vklad hráčů v podobě otevřenosti a vlastních zkušeností, které vrací několikanásobně v silném zážitku. 10/10

0
MorgainKateřina Holendová 04.09.2014

Tenhle larp je hodně na hranici nějakého terapeutického nástroje. Skoro už to balancuje s tím, že to možná není larp.

Hru jsem hrála v březnu 2014 se skupinou lidí, z nichž část jsem znala dobře a část méně, nicméně všem jsem bezmezně věřila. Hra mě s nimi neskutečně sblížila a mám pocit, že jsem se o nich, jako lidech, dozvěděla víc, než za rok běžného setkávání. V tom je její obrovská síla - Doubt vás přiměje ukázat si navzájem své vlastní obavy, otázky a nejostotu a tím se jí i postavit a pracovat s ní. A otevřené otázky pak holt nějaký čas doznívají, což je dobře.

Hra je hodně na tělo hráčům, což je dáno především velmi chytrým game designem, kde si hráči velkou část jejího obsahu tvoří sami. Zároveň motivuje hráče, aby do ní dávali ze sebe hodně. Platí tedy u ní několikanásobně, že je taková, jakou si jí udělají.

V našem běhu, tak trochu bohužel, se hra zkoncentrovala hodně intenzivně pouze okolo jedné výrazné dějové linky a ta druhá se nám nějak upozadila, takže jsem většinu hry hrála "vedlejší postavy". Trochu mě to mrzí a mám pocit, že by se s tím do budoucna mohlo dát trochu pracovat - alespoň hráče upozornit na to, jak tomu předejít, protože v okamřžik, kdy ji neznají to není vidět předem... Moje pocitové zapojení do hry tedy nebylo tak silné jako u druhé dvojice, což je pro mě velká škoda.Nicméně i tak jsem si hru užila a jsem ráda, že jsem ji hrála.

Hodnotím 9 z 10, protože i přes to, že se mě osobně hra vlastně úplně něpovedla, mě bavila, užila jsem si ji a dala mi jak podněty k přemýšlení, tak mě sblížila s lidmi, se kterými jsem ji hrála.

0
DoktorMartin Čepelík 28.04.2014

Doubt byl pro mě zatím zdaleka nejlepší a nejsilnější zážitek ze všech LARPů, které jsem dosud hrál (3/2014). Proč? Protože Doubt je o nás, skutečně o nás. Ne o tom, jací bychom mohli být, ale jací jsme. Doubt balancuje na hranici komorního LARPu a psychologické hry. Je takový, jaký si ho sami (z velké části) napíšeme a kolik ze sebe do něj dáme. Doubt je jediným LARPem, o kterém skutečně přemýšlím ještě měsíc po dohrání. Přemýšlím, protože přemýšlím o sobě, takže se dá vlastně říci, že jsem o něm přemýšlel ještě dřív, než jsem měl možnost si ho zahrát. Jenom teď vím, že to, o čem přemýšlím, se jmenuje Doubt. Doubt je hra, která mě utvrdila v názoru, že mnohem silnější (krutější, tíživější a bolestnější) je mlčet, než na sebe křičet. Hra, která mi ukázala, jak relativní je pojem "šťastný konec". Hra, která mi opět ukázala, jak snadné je někomu ublížit, ale jak těžké je vrátit věci zpět. Hra, která zbořila hranici LARPu a dovolila mi poznat (díky monologům hráčů... nikoli postav) ty, se kterými jsem hrál... bez masky.

Uvědomuji si, že Doubt bude takový, jaký si ho hráči napíší (a jak ho uchopí). Uvědomuji si některé jeho nedostatky (zejména ve druhé, "naskriptované" linii) a vím, že ne všichni z našeho běhu využili (nebo měli možnost využít) potenciál, který hra nabízí. Nechce se mi psát, jaké hodnocení jsem dal (i když je to, myslím, jasné). Doubt totiž není o číslech...

A na konec jedno varování - Doubt musíte hrát s lidmi, kterým věříte, před kterými se nebudete bát otevřít se a mluvit o věcech, o kterých normálně nemluvíte, o věcech z vašeho skutečného života, o vašich skutečných pochybách. Jinak Doubt ztratí svůj smysl...

0
DrirrFilip Appl 10.11.2013

Dobře zpracovaná hra, která staví na velké participaci hráčů při vytváření scén stejně jako na atmosféře podpořené světly, hudbou a celkově divadelním prostředí. Úplně jsem cítil, jak bezzubé by to místy mohlo být v nějaké školní třídě. Pomohl i delší prostor. Zjišťuji, že dvouhodinový formát je pro mě možná málo na velké ponoření se do postavy nebo atmosféry.

Jak tu všichni píšou, Doubt je hra, do které je potřeba se zapojit jako hráč. Já hrál spíš sebe než Toma, a proto si i odnáším poměrně silný zážitek. Osobně si myslím, že prohlášení o life changing potenciálu týhle hry jsou dost přehnaná a ten hype kolem toho hře dost škodí. Což ovšem neznamená, že by to nebylo dobré. Naopak. Já jel na hru s velkou skepsí z dalšího vztahového larpu o rozchodech a partnerských vztazích a říkal jsem si, že se musím hlavně snažit hrát pro ostatní, protože já už mám vztahovek až až. Z Doubtu se ovšem vyklubala zatím nejlepší vztahovka, co jsem hrál (opravdu, v porovnání s jinými - omluva všem jejichž jsem hrál - je to prostě jiná liga), což je dané výběrem hráčů a určitou intimitou díky které je možné se otevřít a nechat jít příběh (který je ovšem značně klišoidní - ostatně tvoří ho hráči před hrou a není na to moc času, takže ani jiný být asi nemůže) na tělo. Přijde mi, že hra nebude zas tak zajímavá pro lidi bez vztahových zkušeností, což jsem trochu pociťoval ve hře - neměl jsem moc životních wow historek do monologů, tak jsem spíš tak filosofoval, což se asi taky dá, ale prostě pravdou je - čím víc jste si zažili, tím víc nábojů můžete do hry nastřílet a tím víc se vám toho vrátí. To je pozitivum i negativum hry zároveň.

Jsem fakt rád za happy end (už nějak přestávám mít chuť na ty striktně negativní hry), díky skvělým spoluhráčkám a spoluhráči. Nemám pocit, že by mi to nějak obrátilo myšlenky, pohled na vztahy nebo měnilo život nebo cokoliv. V tomhle je hra přeceňovaná. Na druhou stranu - mně to nevadí a snad i raději chci silný zážitek z okamžiku, na který můžu vzpomínat. A ten jsem dostal.

PS. Jak jsem proti zbytečným či zdlouhavým reflexím pro hře. Tady by něco kraťoučkého, mírně strukturovaného asi sedlo.

PPS. Hra je podle mě znovuhratelná a řadí se k těm, které bych si snad i zahrál znovu a možná se pokusil ještě lépe proniknout na dřeň.

8,4/10

0
kwaziJana Neduchalová 26.10.2013

Když jsem si přečetla před samotným hraním popisek a pár komentů, bála jsem se, jestli se do toho dokážu opravdu vžít, jak je všude doporučováno. Kvůli sobě, abych z toho něco měla, a současně kvůli ostatním, abych nekazila hru. Přece jen jsem nebyla tak ostřílený hráč jako ostatní. Byla jsem zvědavá, nakolik mi to tedy změní život, jak jsem se dočetla, jaká přijde případná dlouhodobější sebereflexe. A nic.

Nicméně samotná hra byla úchvatná. Měla jsem obrovské štěstí na spoluhráče, prostředí, uvaděčku, všechno. Řekla jsem si, že když nebudu vědět, jak hrát, prostě nasadím sebe - podle hesla čím víc sebe do toho dám, tím víc z toho vytřískám. Místy jsem si sama nebyla jistá, jestli hraju nějakou postavu, nebo jsem to já sama. Trochu schíza, trochu divadlo život :)

Když to vezmu kolem a dokola, na celém hraní mi přišlo nejlepší, že to vlastně nebylo až tolik hraní rolí, ale zasazení sebe samotné do nějakých životních situací. Nejspíš to měl každý trochu trochu jinak, ale já jsem si to užila hodně právě tím, že jsem do toho šla celá. Jinak by to snad ani nešlo, případně by to snížilo kvalitu celého běhu. Dokázala jsem si na vlastní kůži tvrzení, že čím víc ze sebe do toho člověk dá, tím víc mu to dá nazpět.

Nedokážu si představit, jak by to bylo s jinými hráči, na jiném místě, s jinou hudbou. Jsem přesvědčená, že díky zapadnutí každého jednoho zoubku do celého soukolí se nám všem podařilo zažít vyjímečnou noc bohatou na prožitky, které nás provázely ještě dalších pár dnů. Prostě atmosféra, co by se dala krájet. Jako ta mlha v mechu a kapradí.

Za mě hodně dobré.

0
ManikMichal Havelka 02.05.2013

Je trochu podivné psát komentář ke hře, kterou jsem 3x viděl s odstupem a následně učinil rozhodnutí si ji zahrát. Přesně jsem znal její silná a slabá místa, věděl na čem je potřeba hru stavět a na čem se dokáže složit. A složit se dokáže velmi snadno - pokud vezmete příručku, náhodné hráče a školní třídu, zažijete ... nic. Pokud vezmete brilantního uvaděče, hru upravíte do českého prostředí, přidáte nějaké mechaniky, hudbu a divadelní scénu, (pro mne velmi důležitý) alkohol a hráče, kterým absolutně důvěřujete, dostanete zážitek, který už nelze opakovat. S hráči celá hra stojí a padá a Doubt prostě není hra stavěná pro veřejnost, ba ani pro běžné hráče z larpové komunity. Musí být vybraní dopředu a musí být jak psychicky, tak fyzicky na jedné vlně.

Byla to první (a nejspíš i poslední) hra, kde jsem zažil opravdový bleeding a chvílemi nevěděl, zda-li ještě hrajeme postavy nebo sami sebe. Mít ještě o jednu scénu navíc, myslím, že už bych nedokázal hrát dál. Vystoupení z postavy není zdaleka tak jednoduché a Doubt nehrajete jen těch 8 hodin. Doznívá vám ještě celý další den. Načrtl zásadní vztahové otázky, na které není snadné odpovědět.

Ještě se nestalo, že by hra reálně rozbila milostný vztah, protože to není její pointou. Z druhé strany je na to nebezpečná a může se snadno zvrtnout. A nemyslím si, že bez psychologa jsme schopni případné zvrtnutí nějak ustát.

Doubt vám ukáže cestu do míst, kam se nevydáváte každý den. Jít po ní ale už musíte sami.

0
JakubJakub Míšek 01.05.2013

O této hře jsem mnohé slyšel před jejím hraním a docela jsem se na ni těšil. Na druhou stranu jsem byl varován, ať odložím očekávání, protože taky umí pořádně nevyjít. Naštěstí to nebyl náš případ a díky dobře vybrané skupině hráčů náš Doubt dopadl skvěle.

Velice se mi líbí mechaniky hry, způsob jakým je napsaná. Počáteční tvorba scén umožňující vložit do hry vlastní témata je limitovaná předem daným prostředím a postavami. V kombinaci s hrou určenými scénami (kterých je lehce přes polovinu) tak autoři drží hráče uvnitř jasně vymezeného prostoru, který přirozeně vede k vytváření kontrastů a budování dramatického oblouku. Přesto prostor pro vlastní tvořivost je velký.

Žádný hráč není vynechán, zapojují se všichni rovnoměrně. Jedna ze dvou linií je možná malinko důležitější, ale na zážitku se to nijak reálně neprojeví, protože hráči hlavních postav z „podpůrné“ linie hrají v té „hlavní“ linii vedlejší postavy a jsou tak také tvůrci „hlavního“ děje. Jako v jiných jeepech i zde platí, že jaké si to hráči udělají, takové to budou mít. Náš běh bych žánrově zařadil do oblasti tragikomedie. Místy jsme se zcela upřímně smáli (teď mě napadá srovnání se Samotáři, jenom s míň hulením).
Doubt má schopnost člověka zasáhnout, ale nerozbije ho. Vytváří prostor pro přemýšlení, upozorňuje na místa v naší mysli (v našem životě?), která možná raději míjíme, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat.

Musím vyzdvihnout koncept monologů před scénami, který stojí a padá na ochotě hráčů se otevřít a promluvit opravdu o sobě. Ochotě říct na sebe možná nehezké věci z toho nejsoukromějšího života. Tím, že monolog pronáší hráč sám za sebe, a ne za postavu, je sňata maska a rozbourána čtvrtá stěna (pokud je tohle v larpech vůbec možné). Výsledek dokáže být velmi silný. Vyžaduje to však naprostou důvěru mezi hráči.

Pro mě to byl výjimečný zážitek. 10/10

0
LisaZuzana Eliška Veselá 11.03.2013

Mám pocit, že náš běh se asi moc nepovedl. Rozhodně jsem nezažila nic nezapomenutelného, life-changing ani jinak výjimečného.
Myslím, že vinu na tom měla i naše skupina, nicméně bylo i několik věcí, které mi dost vadily na hře jako takové. Hodinu se vysvětlovala pravidla, hodinu a půl vytvářel příběh. Moje role, Nikola, se na scéně objevila teprve asi půl hodiny po začátku hry do té doby naplněné nicneděláním nebo hraním nepříliš zajímavých vedlejších rolí. Tuhle půl hodinu jsem se tedy místo pocitu „konečně hrajeme!“ dost nudila. Navíc moje první scéna (stejně jako první scéna mého partnera) vůbec nezahrnovala toho druhého. První scéna s mým partnerem tedy nastala až hodně pozdě a teprve tam jsem dostala příležitost vyzkoušet si své vlastní reakce v situaci. Až tam jsem se nějak mohla dotknout podstaty hry. Po zbytek hry jsem ale byla často scénářem nucená do jednání, které mi nebylo vlastní, a proto se mi do něj těžko vkládalo vlastní já. Bohužel podle slov uvádějících je právě ono vložení vlastního já základem dobře odehraného Doubtu.
Abych ale nebyla jen negativní – v několika situacích jsem dostala příležitost pozorovat vlastní přirozené chování ve vztahu a nebylo to nezajímavé. Příprava před hrou (vymýšlení monologů na téma vztahy) mě donutilo zformulovat věci dosud jen intuitivní či tušené. A především – v obou dějových liniích jsem chlapa udržela/získala, takže mám snad naději, že mi i ten můj opravdovej hned tak neuteče. ^_^