Fin de siècle

Procházel jsem se po ulici v Montmartru, 
slyše jen jásot a pláč. 
Nad sklenicí zeleného moku, toho jedu prohnilého! 
Topil jsem své sny v zelenou zář. 

Svět končí, zastavují se hodiny.  
Je mi špatně z tvářích druhých,
jak kabaretní lidé, obraz křivý!   


Plivu do tváře všem a naposledy pozvedám sklenku.

Piji na přítomnost, hnusnou matku. 
Na minulost, otce všeho krásného. 
Na budoucnost, syna nechtěného. 
Konec!

Fin de siècle je konverzační obsahová rolová hra pro 28 hráčů. Od pátku do soboty se budete moct vžít do kůže jedné z námi připravených postav, které se pohybují kolem kabaretu Le Chat Noir ke konci 19. století.  Společně stráví dva večery plné stínů minulosti, absintového oparu a těžkých rozhovorů, které změní jejich osudy. Prožijí také jedno krásné a prosluněné odpoledne, kdy se budou smát a vzpomínat nad dny, kdy svět byl kouzelnějším místem. Důležitá budou i rozhodnutí samotných postav, která budou mít přímý dopad na jejich osud a vyústění příběhu. 

Více informací naleznete na webu.

8.6

8 celkem

Vaše hodnocení je: 0


10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

3
LexDominika Dufková 27.07.2020

Madeleine Neuvillette, 1. běh

Přihlásila jsem se, protože mi jeden z orgů napsal: Přijeď, bude to bezva. K Francii na konci 19. století jsem neměla absolutně žádný vztah. Ráda si před hrou se spoluhráči napíšu a už trošku rozehrávám, oťukávám, jak tu roli vlastně budu chtít hrát. Tady se nic moc nedělo. Spolu-feministky moc před hrou komunikativní nebyly, s bratrem jsme si vyměnili pár řádků. Na hru jsem jela ze složité situace v osobním životě a cítila jsem se nijak. Za normálních okolností se na role připravovat týdny dopředu, protože mě to nejen neuvěřitelně baví, ale pomáhá mi to užít si hru maximálním možným způsobem a vytěžit z ní víc, než emoce. Ale ani to tady neproběhlo. Prostě to před hrou bylo jen "meh"

Pokud bych ale samotnou hru měla nazvat jedním slovem, určitě je to " krásná" a hned v závěsu by bylo " hořkosladká". Atmosféra byla neuvěřitelná, Terezínská nemocnice fungovala jak měla a vybudovaný kabaret nám všem sebral dech (kulečník, pódium, kabaretní posezení, klavír, psací stoje, všechno!) Kostýmy byly také nádherné, všechno na hře křičelo: "Krása a dekadence!" Ano, hra měla být o umění - a z velké části byla. Ale pro mě to byla obecně hlavně symfonie designu. Přirovnala bych to k filmu - tam je taky všechno tak nějak krásné, i když člověk ví, že by tam v životě žít nechtěl (jako příklad mě napadají třeba filmoví Bídníci). 

Mechaniky jsem téměř nepoužila, nepotřebovala jsem je. Ale od ostatních jsem slyšela, že byly perfektně funkční a nerušivé. Co velmi oceňuji je orgovský přístup k řešení problémů. Přišla jsem, že bych potřebovala něco vyřešit jiným způsobem, než těmi dvěma, které byly na hře možné. A víte co? Dostala jsem řešení třetí, které bylo skvěle funkční, čitelné a udělalo nám úplně novou dějovou linku. ♥ 

Na hře mi chyběly akorát nějaké další sociální aktivity jako byl přítomný kulečník. Zpětně mě napadá, že jsem se možná mohla poptat po kartách nebo kostkách, ale nemyslím, že by to hře dalo něco zásadního navíc. Možná by to rozvířilo peníze, které jsem za hru také téměř nepoužila. Ale to je nepatrný detail, který hře neubírá. Jo a taky jsem si jako feministka vůbec nepřipadala týraná, ale spíš jako královna včelího úlu žen. :D Za což pochopitelně nemůžou orgové, ale mumatí spoluhráči. ♥

Poslední, co chci říct, je, že hra mi dala ještě takovou drobnost, která pro mě měla asi největší hodnotu, kterou jsem si kdy z larpu odvezla. Na webu je nenápadně vepsáno mezi jiný text: " Strach z konce století, stejný jako strach z vlastní smrti. Konečnost v rozhodnutí a neschopnost se navrátit k tomu, co bylo zanecháno za námi." Za těmito slovy jsem viděla jen silné osobní příběhy, ale už jsem neviděla nic dál. Ale těch pár slov má neuvěřitelné přesahy. Až bude končit vaše hra, vzpomeňte si na to. Na všechny ty tváře, co se ztratily v bezejmennosti proudícího času. 

https://www.youtube.com/watch?v=j6qotvHhJjs