Bunkr Eugenika

10 hráčů, 0 mužů, 0 žen, 0 obojetných

16 hodin , 0 dnů , 2006

Hra byla vytvořena jako prožitkovka na motivy lipnické hry "Humanus". Pravidla byla velmi minimalistická. Celý děj se odehrával v raketovém bunkru ve vojenském areálu Ořechov.
Hráči ve hře ztvárňovali sami sebe v situaci, kdy se díky genetickému programu Eugenika dostali do skupiny vyvolených lidi, kteří v bunkru přežili jadernou apokalypsu. Během hry byli staveni před závažná etická rozhodnutí, která se točila jak kolem problémů s přežitím i kolem problémů dlouhodobého charakteru celého lidstva. Komunikace s prostředím i organizátory byla prováděna pouze přes terminál počítače. Hra byla zakončena volbou dvou lidí, kteří mohli opustit bunkr se záchranným týmem a tak si zajistili jednoznačné přežití.  

4 celkem

Vaše hodnocení je: 0


10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

0
BedlaJan Fiala 19.03.2013

Předesílám, nebyl to larp, ale zážitkovka. To, že jsme hráli sami sebe v daný čas tvůrcům umožnilo využít moc pěkné mechanismy postupného zapojení do hry. Pár týdnů předem nám přišel dopis s instrukcemi od programu EUgenica, následně jsme dorazili na určené místo, které mi vyrazilo dech. Bylo to v roce 2006, kdy se na poctivou výpravu příliš nehrálo, a tak mě vojáci u vchodu do vojenského prostoru, kteří mě kontrolovali před obrněným transportérem opravdu dostali. Po průchodu půlmetru tlustými pancéřovými dveřmi mě dovedli do bunkru na "cvičení" a instruktáž. Jenomže pak se "něco pokazilo", venku nastala jaderná katastrofa, a my zůstali uvěznění uvnitř. Uvnitř v bunkru s pár palandami, bednou neznámého levného jídla, vařičem a nelítostným počítačovým systémem, který nás informoval o situaci venku a instruoval nás o našich úkolech.
Mými nejsilnějšími zážitky jsou rádiový vstup od mé tehdejší přítelkyně, která se mě ve "veřejném" rádiu snažila najít, a pak vycházka v plynové masce a atmobordelu. Po několika hodinách v podzemí jsme úplně  ztratili pojem o čase, a když jsem vyšel ven, užasl jsem nad tím, že je den. Vylezl jsem nad bunkr a proplazil se do větrací šachty, kde jsme měl znovu rozběhnout ventilaci. V gumových rukavicích a mlžící se masce to byl pekelný úkol, a zvládl jsem to právě když jsem si říkal, že už si rukavici sundám i za cenu ozáření. Naštěstí to nebylo potřeba.

Jedinou mou výtkou byl trochu náhodný závěr, kdy jsme se měli rozdělit na skupiny podle pořadí, v jakém chceme opustit bunkr, a jen jedna z nich se náhodně zachránila. Já byl tedy mezi tou úspěšnou, ale nepřišlo mi, že bych si to čímkoli zasloužil.

Celkově velice povedená hra, která nás na několik hodin zcela pohltila. Nemaje přehled o čase, šetřili jsme jídlo jak to jen šlo, aniž bychom si vůbec připustili, že nejpozději na konci víkendu pojedeme zpátky. Technické zázemí bylo skvělé, jen škoda, že se nedochoval videozáznam.