Borograv

0

Aiman FasilNikola Balaš 28.11.2013

Borograv představuje moji první zkušenost s velkým dramatickým larpem. A odnesl jsem si z něj jeden důležitý poznatek - pokud řešíte životní problémy, tak na larp nejezděte, nečeká vás žádná katarze (bez ohledu na to, jak velký katarzní potenciál příběh a organizátoři slibují). Naopak, do role se špatně vžijete a hru si moc neužijete.

Kdybych měl zhodnotit larp jako takový tak bych zmínil dvě věci. První je ta, jakou velkou práci organizátoři larpu odvedli. V tomhle ohledu se mi účastnický poplatek zdál víc než vstřícný. Druhou věcí je výchovný potenciál. Všichni známe takové ty obecné politicko-historicko-společenské úvahy, které nás přesvědčují o tom, že svět je vlastně velmi snadné pochopit. Katolíci nenávidí protestanty, Židé Araby a levičáci pravičáky. Taková optika však neúměrně pokřivuje svět, který kolem sebe lidé vytvářejí a ve kterém ze dne na den žijí. Není to náhodou tak, že v našich životech hrají významnou roli i jiné druhy konfliktů? Nebo lépe - nemají náhodou konflikty i jiný původ? Jakou roli v nich hrají rodinné vztahy, zklamaná očekávání, profesní řevnivost nebo zlomená srdce? Málokdo bere tato vysvětlení konfliktů jako rovnocenná těm, o kterých se běžně mluví. Celá řada sporů totiž původně ani nemusela být náboženského, etnického nebo politického rázu; často byly tyto “pseudopříčiny” na konflikt naroubovány až následně, kdy jednotlivé strany sporu zjistily, že by se některých příslušností (ke straně, k bohu či k národu) dalo dobře využít. Protože lidé nevstupují do strany jen z ryzího přesvědčení. V tomhle podle mého spočívá nadčasový přínos Borogravu (kdyby chtěli být autoři doslovní, mohli by zasazení hry přenést do nějaké sociálně vyloučené lokality v Česku). Borograv je tak hezkou odpovědí na jeden Renčínův kreslený vtip, v němž se hlavní hrdina ptá, zdali je svět pravicový, či levicový.

P.S.: Kdybych proto někdy svým studentům chtěl na příkladu předvést, o co se zajímali sociální antropologové jako Max Gluckman nebo Edmund Leach (a co pak hezky rozvinul francouzský sociolog Pierre Bourdieu), poslal bych je na Borograv.

0

RobRobert Waschka 06.10.2013

Hluboce prožitkový LARP. Skvělá historická atmosféra, velmi dobrá výprava. Nic pro povahy, které chtějí něco změnit, zlá historická linka nás stejně převálcovala. Jediná výtka - když prší teče voda i po zemi. (Stavěči a spící v domcích vědí.)

0

PajaPavla Lišková 08.05.2013

První Larp na kterém jsem byla coby hráč.Hra mě zcela nadchla ( i když moje postava umřela opuštěna v lese).Některé momenty hry byly neuvěřitelně emočně silné. Prostředí, kostýmy-paráda. Závěrečná party-svět snových fantazií.

0

LeviJakob Kruškić 05.05.2013

Borograv je hra, kterou jsem si vysnil. Už od Ardavského údolí 1462 jsem mluvil o tom, jak by bylo super, kdyby bylo i Ardavské údolí 1942. Vzhledem k tomu, že to jako super nápad připadalo i dalším lidem, se moje sny o dva roky později naplnily...
...nebo že by...
...Ano, mohl jsem si za to sám. Kdybych se třeba snažil mou serbanotropii (viz. http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Srbodlak) lépe skrývat, mohl jsem hrát třeba jednu z postav četniků, mohl jsem si běhat po lese, vyhazovat do vzduchu tratě, podřezávat Ustaše a prostě vše, co jsem si od této hry sliboval. Organizátoři se však rozhodli mě diskriminovat a to až do té míry, že když jsem potají jednomu z nich ukázal pistoli, kterou se mi ve hře podařilo získat, reagoval vystrašeným výrazem a slovy "Ale my jsme se dohodli, že Levi nesmí získat střelnou zbraň..." - byl ale fér a nechal mi ji:-). Nicméně fakt, že jsem na mé vysněné hře musel hrát "obyčejného" vesničana si beru osobně, což je však také vše, co s tím můžu dělat (a také vše, co hře mohu vytknout), protože organizátoři jednali v této věci víceméně správně, protože chtěli mít hru a rozdělení postav dobře vyvážené a to se jim povedlo.

Tolik ke kritice. Vše ostatní bylo dokonalé. Opět fungoval již zcela sehraný organizační tým, jehož rozdělení na tvůrčí a realizační část je tou cestou, kterou je třeba jít. Bylo dokonale připravené zázemí, jídlo (ač přístě bych raději méně brambor a více třeba čočky), postavy, příběhy, osobní úkoly, dokonalé workshopy, které hráče uvedly jak do historické, politické, náboženské a kulturní situace v regionu, tak i do "vesnického" uvažování, zvyků a, řekněme, subordinace. To, jak tato vesnická část byla organizátory připravena a hráči odehrána a prožita, mě vede k idey, že by třeba vůbec nebyl špatný takový oddechový skanzenový vesnický larp ve stylu "Slovácko sa nesúdí" klidně bez nějakých válek na pozadí a devastujícího emočního vypětí.
Teď však píšu o Borogravu a tam obě tyto ingredience byly. A fungovaly dokonale. A to nejen ve smyslu dramatickém, ale i ve smyslu edukativním. Během dvoudenní hry proběhl vývoj čtyř válečných let, jež se kolem vesničanů, prožívajících si své běžné dva dny, provalila raketovým tempem, ale prostřednictvím různých vstupů bylo možno sledovat vývoj v globálním měřítku, ač mnohdy ty vstupy byly propagandisticky zabarvené. Hra též představila pozadí průběhu 2. světové války v Jugoslávii velmi netradičním a možná až nonkonformním způsobem. Názorně ukázala peripetie místního dualismu protinacistického odboje a ukázala další možný výklad druhoválečných dějin četnického hnutí. A troufám si říci, že pokud byl mezi hráči nějaký zatvrzelý odchovanec schematického výkladu druhoválečných dějin, jak je předkládán na našich školách, mohla hra četniky jako „kolaboranty“ v jeho očích do jisté míry rehabilitovat. Stejně tak se zde objevilo několik figur, jak mezi hráči, tak mezi CPčky, které byly silně politicky motivované, ale přesto nesklouzávaly do ideologických stereotypů a silně se v nich odrážela obyčejná lidskost, která vyvažovala určitý fanatismus, jež do jejich hlav zasely různé ideologie, a na základě konfliktu mezi těmito se následně rozhodovaly.
Na emoční úrovni byl Borograv totální nářez. Zaznamenal jsem, že místy byla hra pro některé hráče chůzí po velmi ostré hraně jejich vlastního, osobního emočního stavu. Vždy tu však byli k dispozici organizátoři, co dokázali vhodně pomoci a podat pomocnou ruku, aby hráč nespadl a celou situaci ustál. Ač jsem jednoho z příběhových organizátorů v žertu označil za emočního sadistu, rozhodně tato hra „na hraně“ nebyla samoúčelná. Troufám si říci, že měla značný přesah do civilního života tím, že mnohým poskytla užitečná témata k zamyšlení. Co jsou zdánlivě malicherné problémy oproti lidským katastrofám, jejichž průběh ani rozsah si neuvědomujeme a ovlivňují nás jen zprostředkovaně? A co je zabíjení druhých ve jménu zavrženíhodné ideologie oproti zabití někoho z osobních, třeba neméně zavrženíhodných pohnutek? Zvlášť ta druhá otázka se mě dotkla velice, zvlášť, když zde jsem ji jen naznačil, ale ve hře jsem jí vnímal mnohem komplexněji a nakonec vedla u mé postavy k totálnímu společenskému, hodnotovému i nervovému zhroucení, kdy jsem (jako hráč) čelil jednomu ze strachů, o kterém jsem předtím nevěděl, že jej tak silný v sobě nosím, abych pak mohl podstoupit tvrdé pokání a symbolické vzkříšení. Ale to je jen můj osobní pohled, jiní hráči si kladli své vlastní otázky a čelili svým vlastním skrytým strachům, aby je mohli porazit.

Celá hra byla korunována královskou party se skákáním z oken, válkou Tronů a zpíváním Stánků.

Cena za akci (tuším, že patnáct set) byla velmi přívětivá, za účast na případném dalším běhu bych byl ochoten zaplatit tři tisíce korun, čtyři tisíce, pokud bych hrál četnika a mohl mluvit srbsky. Tak moc to byla dobrá hra. Příště prosím Ardavské údolí 40000: Srboti proti Hrvatronům.

Samo sloga srbina spasava

0

KamilKamil Buchtík 04.04.2013

Moje trochu delší zamyšlení nad tím, proč jsem hře dal 10/10, je v článku na larp.cz:
http://www.larp.cz/cs/clanek/4393/jak-se-hral-borograv

0

MivkaIva Vávrová 23.03.2013

Za mě určitě nejepičtější hra roku 2012. Krásná, velkovýpravná, s úžasnou atmosférou a naprosto pohlcující. Zcela živelně vzniklo několik scén, které rozhodně řadím do rejstříku těch nejsilnějších, které jsem v larpu kdy viděla a zažila. Konflikty byly krásně lidské a reálné a všechny charaktery působily úžasně živě. Poněkud smutná jsem byla z vyznění a z konce celé hry, podobně jako z lehké dezorganizace, která poněkud zkazila konec mojí postavě. Celkově to ale rozhodně bylo velkolepé. Vyzvednout si určitě zaslouží i předherní a poherní workshopy, které byly velmi přínosné a hezky udělané (jen už nikdy nechci vidět trávu), stejně jako kuchyně a moc pěkné baráčky, které ke konci hry disponovaly i vnitřními bazénky.

0

MakyMarkéta Kouřilová 14.03.2013

Když jsem dostala postavu říkala jsem si dvě věci "doháje co já tam budu dělat" a "tohle nedává smysl a tohle taky ne". První dojem mi vydržel až do začátku hry, dokonce i chvilku po začátku, ale pak byl rozptýlen. Ten druhý se mi podařilo neustálým vyptáváním rozptýlit dřív, tímto děkuji organizátorům, že se mnou měli trpělivost. Některé věci byli dle mého způsobeny tím, že v týmu chyběla zástupkyně ženského pohlaví.
Hra pro mě byla plná silných scén, u některých bylo načasování přímo ohromující. Parádní gradace při zjišťování vlastní minulosti a řešení budoucnosti. A konec který všechny pozitivní dojmy převálcoval. Takže můj hlavní dojem ze hry zůstává: celou hru jsem směřovala k rozhodnutí a když jsem ho udělala, tak organizátoři nečekali, že si vyberu tuhle variantu a zůstali zaskočení a nepokusili se to nijak zakončit. Je to můj zcela subjektivní dojem, nevím jestli to tak bylo nebo ne, ale pro mě to tak vyznělo a proto hodnotím nízko.

0

benzinLukáš Benda 10.03.2013

"Velká očkávání plodí velká zklamání". Borograv byl "výjimkou potvrzující pravidlo". Po Portě Rose sem měl opravdu velké očekávání a Borograv je nejen naplnil, ale i předčil. Ač sem dostal postavu, kterou jsem si přál ze všeho nejméně.

Dilemata, která má postava měla nebyli inovativní, nicméně situace, kterými si procházela nedali možnost se na vývoj dilemat jakkoli dopředu připravit a vědět jak se nakonec zachovám. Úžasné střídaní nepodstatného s podstatným nutí postavu přehodnocovat postoje. A nakonec Vás situace na Borogravu donutí dělat něco co byste nikdy nedělali a řešit problémy tak jak byste je neřešili. A přitom máte pocit, že přesně takhle se to má stát. Nemáte pocit křečovitého držení se charakteru, kde "zloun" je zlý, "hodňák" hodný, protože setting. Prostě postavy jsou lidské.

0

PiroshMartin Buchtík 10.03.2013

Na Borograv jsem jel, přes poměrně nezajímavě vypadající setting "nějakých vesničanů někde na Balkáně, asi v nějaký válce a s obyčejnejma kostýmama", s velkým očekáváním. Rovnou řeknu, že hra mě nezklamala. Ve hře jsem měl stále co dělat a až na některé pasáže, které jsem trávil sám bloudící lesem, to bylo vždy zábavné (tedy i procházka lesem je pro mě sama o sobě zábavná, ale v ty chvíle jsem měl vždycky pocit, že bych měl spíš hrát larp s ostatními spíš než sám), připravila mi celou řadu skvělých scén a mohl jsem si zahrát roli, kterou příliš často nehraju. Místy se mi sice stalo, že jsem neměl co dělat, ale stačilo si sednout na náves a pozorovat dění kolem sebe nebo jít s chlapama řešit drobné neshody do hospody (což je další plus hry - v podstatě až do konce se udržely drobné šarvátky, zášti a podobně, aniž by je převálcovaly "ty velké problémy", jak už to tak v larpu chodí).

Borograv patří do rodiny výpravných velkoformátových her, které jsou u nás poměrně vzácným kořením, bohužel. Organizátoři dokázali hráčům díky workshopům před hrou, ale i nastavení různých situací během hry, předat, co si představují jako dramatickou hru a tím dokázali tenhle žánr posunout o notný kus dopředu. Vznikla tak hra s mnoha emočně nabitými scénami a okamžiky, na které bylo skvělé se třeba jenom dívat. Byť nebyly všechny postavy zapojeny rovnoměrně a někdy se prostě čekalo, až přijde scéna, která posune děj dopředu, je Borograv zatím jednoznačně nejpropracovanější a nejrozvinutější dramatická hra, která u nás byla.

Celkově nejlepší hra roku 2012 a velký palec nahoru za vědomou práci s dramatickým larpem.

0

TríšaTríša Evíša 03.03.2013

Musim říct, že Borograv naprosto předčil moje očekávání. Když jsem poprvé četla svou postavu, tak jsem se rozesmutnila a říkala jsem si, co zatraceně budu na tý hře dělat. (Na druhý straně jsem ve skrytu duše doufala, že to maj kluci nějak pošéfovaný.) Pak jsem přijela na místo, oblékla si kabát a s ním i jinou osobnost, najednou jsem nebyla na Vacíkově ale na Borogravu a kolem zuřila válka. Atmosféra v mém nejbližším okolí byla tak hutná, že by se dala krájet. Od bezvýchodného rodinného dramatu, po dilema co je a není správné a co můžeme ještě chít po svých bližních a jak moc si navzájem věříme. To všechno do sebe dokonale zapadalo. Neměla jsem klidné spaní, byla jsem zoufalá a věděla jsem, že nás nečeká nic dobrého. Přesto jsem milovala tu zemi a ty lidi a ze všech sil jsem se snažila mírnit nezvratný osud, protože jsem nemohla dělat nic jiného. Když jsem po hře z Vacíkova odjížděla, měla jsem pocit, že opouštím rodný dům. Taky jsem si říkala, že až vyrostu, chtěla bych být tak morální jako postava, kterou jsem hrála. Pro mě to byl zatím nejsilnější larpový zážitek, takže 11/10 je myslím na místě. Díky moc.