Requiem: Reichskinder

31 hráčů, 13 mužů, 15 žen, 3 obojetných

hodin , 2 dnů , 2017

Web: http://requiem.rolling.cz

Autor fotografií : Viper

Mein kleines Herz
Träumt schon vom Glück
In der Heimat wartet es auf dich
Und weiß du kehrst bald zurück

Requiem: Reichskinder je experimentální larp pro 31 hráčů od sdružení Rolling. Inspiruje se složitým obdobím česko-německých vztahů těsně po druhé světové válce, které zpracovává formou psychedelického dramatu z prostředí ústavu pro problematickou mládež. Historizující larp je zasazen do druhé poloviny roku 1945. Hráči prožijí hru v kůži chovanců a personálu převýchovného ústavu, který má za cíl ze všech vychovat slušné Čechoslováky. Velká témata hry jsou osobní integrita, národní hodnoty a válečná traumata. Naším cílem je postavit hru o příbězích viny, trestu a vykoupení a dát hráčům silné nástroje jak tyto příběhy pomoci stavět.
Hra není historická - historií se pouze inspiruje.
Hra experimentuje s pozměněným časem (ve hře běží dvakrát rychleji), rozptýlením spánkového režimu, postupným odhalováním minulostí postav skrze role terapeutů (kteří směřují hru chovanců), cyklickým přepisováním reality pomocí dramaterapií a cíleným rozostřením mezi realitou, snem a v mnohosti různých interpretací.
Hra vznikla za produkční podpory skupiny Reverie. Účastníci jsou částečně omezeni mlčenlivostí ohledně průběhu hry.

8.9

73 celkem

Vaše hodnocení je: 0


10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

0
ŤofkaViktorie Knězková 21.05.2019

6. běh / Leontýna Daňková

Po letech jsem se rozhodla zkusit zase Rollingovou akci, a sice jako náhradník na poslední chvíli... A bylo to boží.

Prostor, kostýmy, průběžná gradace divnosti a pokřivenosti, rozostřená realita, naprosto zkreslené vnímání času... To všechno fungovalo naprosto geniálně. Byl to jedinečný zážitek, za který moc děkuji.

I když výkony několika spoluhráčů, kteří pro mne měli být poměrně klíčoví, mi přišly takové opatrné a nevýrazné, ničemu to nevadilo. Hájková a Kriš hráli úplně nejvíc nejdokonaleji <3 a i mezi chovanci rozhodně bylo o co se opřít. Většinu spoluhráčů jsem předem neznala, takže pro mne tohle bylo skvělé překvapení.
Byly slzy (mnohem víc, než jsem čekala), byly i slzy smíchu. V předherním kolečku jsem řekla, že jsme na hru přijela nechat se znechutit, a to se povedlo. Velmi.

Kdybych měla něco vytknout, byly by to spíš drobnosti. Ocenila bych víc funkčních hodin (předpokládám, že to byl fakt orgokiks a ne záměr, protože to personálu přinášelo spíš vopruzy než zábavnost)... Pomohlo by taky, kdyby reálné záchody byly mimo denní světlo - jak tam byla zima, pořád jsme courali čůrat a zbytečně jsme si tím narušovali speciální herní plynutí času... Jak už tu zaznělo, hlavní jídlo při hostině po delším hladu opravdu nebylo to pravé ořechové, jinak ale musím kuchyni velmi pochválit - a hostinu taky... Mně osobně se na lehátku spalo fakt mizerně, jak bylo krátké a prověšené, měla jsem dost křeče do nohou a nevymyslela, jak se jich zbavit (no... alespoň pak má spánková deprivace byla o to silnější).
Co se týče mé postavy, mám tam pár drobností, které vedly k tomu, že jsem si první půlku hry připadala jako "nejmarnější Leontýna v historii lidstva" a byla smutná, že tu hru kazím sobě i ostatním, aby se pak ukázalo, že to tak není, takže to bylo fakt úplně zbytečné, ale to upřesním spíš ve zpětné vazbě jen orgům. 

0
YuffieJana Kilianová 20.05.2019

6. běh/Dita Fleger


Narovinu upozorňuju, že další řádky jsou silně subjektivním pohledem na hru (Není to náhodou definice názoru? Aha?) a nutně neodráží reálnou kvalitu hry.


Nejsem žádný larpový veterán. V komunitě se pohybuju zhruba tři roky a za tu dobu jsem kývla snad na všechny možné žánry. Pro Reichskinder jsem tak měla velká očekávání, nakonec jsem z něj ale odjížděla trochu smutná. Ne nutně proto, že by hra jako celek nedostála vysoké Rollingové laťce, ale spíš proto, že se v ní rozcházela realita s mými, jakožto hráčovými, představami.


Nevím, jestli za mou rozmrzelost může fakt, že jsem svou postavu neuměla uspokojivě uchopit a ve finále s ní nakládala dost nekonzistentně, ale i přes silně strukturovaný obsah jsem se první třetinu hry moc nebavila. Neuměla jsem moc smalltallkovat s jinými postavami a moje hra se v podstatě zdecimovala na těch pár vazeb, které byly předem dané. Sboristky jako parta moc nefungovaly a mými nejlidštějšími momenty se pak stala sezení s terapeuty, které se vezly na té správné filozoficko/sociální vlně.


Co mi koncepčně do tématu nesedělo, byl silný prvek nadpřirozena, jehož přítomnost jsem designově ani příběhově nepochopila. Asi jsem čekala na nějaký wow moment/rozuzlení/twist, ale kontrast mezi nacionalistickou náplní hry a bubáky ve stínech ve mě vzbuzoval dost rozpaky a ve finále se oba prvky nijak nedoplňovaly. Vlastně mi přišlo trochu podivné se jednu hodinu koukat na strašlivé záběry z koncentračních táborů a v druhé si povídat s humanoidní krysou. Je to metafora, kterou jsem nepobrala?


Za co ale skládám ovšem obdiv je produkce a výprava, protože prostředí, rekvizity i atmosféra snad nemohly být lepší. Rozhození struktury dne i neustálé šero v prostorách výborně doplňovaly bezútěšnou náladu hry a noční výpravy do snů mě správně naladily. Bohužel mi to nestačilo k tomu, abych hru opravdu prožívala byť k tomu koncept vybízel, žádné emoční ždímání se z mojí strany nekonalo. A já si tam přitom jela pobrečet!


Když to vezmu kolem a kolem, ta hra má snad všechny předpoklady k tomu, aby si ji hráči užili. Nevím, jestli jsem tedy selhala já jako hráč nebo moje potřeby. Ale jestli tohle patří k té pomyslné špičce českého larpu, jsem z toho trochu smutná, protože chci víc.

0
DavidDavid Vávra 20.05.2019

6. běh - Ludwig Seidel

Čekal jsem hodně, očekávání bylo překonáno. Musím pochválit:

+ prostory: nemocnice se na hru vyloženě hodí a zároveň je to uděláno s pietou a citlivě vůči tomu co se v Terezíně reálně dělo. Spousta doplňků dokreslujících atmosféru, které se navíc během hry mění! Hračky v relaxační místnosti jsou každý den pokroucenější, plakáty jsou divnější atd.
+ hudba, světla, technika: Kombinace barevných světel, hudebního podkresu, zatemněných oken, infrakamer a ovládání hudby na dálku od orgů způsobuje úzkost a rozostřené vnímání světa. To muselo dát hrozně práce natahat tolik kabelů a všechno nastavit. Navíc super mechanika starého telefonu pro volání orgům. Mnohem méně vytržení z postavy než chodit do cépkárny.
+ spánkový režim: hlavní faktor změněného stavu vědomí. Jít ven na záchod byl vždycky další bizarní zážitek, jak časy neodpovídaly. Taky jak čas plynul rychleji, tak všechny aktivity odsýpaly a nebylo moc prostojů. Fakt mám pocit, že jsem hrál hru 3 dny místo 1,5 dne. Ale nevyspíte se, v noci se dějí ty nejvíc bizarní a epické scény, pro mě to byly i 3 výstupy za noc. Plus v ubikaci pořád někdo chodí a celou noc svítí modré světlo, vřele doporučuji špunty + masku na oči.
+ tělocvik: neřekl bych že tělocvik může být zajímavá aktivita, ale to co provedl pan Kriš bylo prostě wow. Nebudu zabíhat do detailů, ale zajímavé na tom je že většina toho nebyla nijak naskriptována a byla to čistě invence hráče co Kriše hrál. Je super, že hra tohle umožňuje.
+ vzdělávací přesah: hra není historická, ale umožňuje nasát přemýšlení lidí té doby. A hlavně pochopit dopady nacionalismu - je jedno jestli německého nebo českého.
+ hostina: bez spoilerů nemůžu nic říct, ale prostě boží zážitek
+ ranní vizita: na jiných hrách je herní noc lehce neherní a začíná se hrát až na snídani. Tady je do minuty od otevření očí kontrola úklidu a pak terapeuti na každého vytáhnou tu největší špínu. Fakt drsné ranní vklouznutí do role.
+ workshopy, zkušené vedení paní primářky, žádný větší organizační problém

Co by se dalo zlepšit (nic velkého, spíš maličkosti):

- označení pracovních skupin páskem k ničemu moc nesloužilo a jenom to otravovalo, navíc skupina byla taky na jmenovce. Jestli nějak označovat hráče, tak spíš podle party do které patří.
- zapomněl jsem že červený hadr na terapiích je deeskalační mechanika a mimoděk si s ním hrál :) Je to moje blbost, ale prý se stalo víc lidem.
- v boxu nám bylo řečeno že do toho máme jít tvrdě, ale nedělo se to. S tím asi orgové moc neudělají, je na hráčích aby eskalovali násilí víc (i facky, šikana atd.)
- jídlo bylo dobré, jenom na hostině bylo hlavní jídlo meh. Trochu to vytrhlo ze scény vzhledem k božím doplňkům. Stačilo by třeba vyměnit první jídlo za to co bylo během hostiny.
- promítání filmu během hry bylo zbytečně moc dlouhé a možná až moc grafické
- závěr je hodně emotivní a dal bych třeba 5 minut ticha mezi skončením hry a epilogy, aby se s tím hráči mohli líp srovnat

9/10 - jedna z top Rollingovek

 

0
TomášTomáš Guth Jarkovský 03.11.2017

Hru jsem hrál dvakrát, takže nejdřív napíšu obecně, a pak něco ke konkrétním postavám a běhům co jsem hrál, a na konec nevyžádané rady.

Obecně :

+ Lokace - dlouhý studený chodby ústavu, rozpraskaný zdi, praskající dřevěné podlahy nebo klapající kámen
+ Atmosféra - Hudební podkresy a práce se světly jsou hodně důležitou součástí všech scén v ústavu,a jsou využity skoro do maximálního potenciálu
+ Dekorace a rekvizity ústavu - nechci o tom moc říkat, ale je perfektní 
+ Zrychlený čas a změněný spánkový režim - upřímně, budete z tohe nasraný a vyfrustrovaní, ale je to ta správná ústavem vyvolaná úzkost.
+ Ve hře je mnoho věcí který můžou i trochu poloherně-poloreálně nesrat (absence teplé vody, ne úplně dobrá strava, změněný spací režim, buzerace zřízenců, nedodržování časového rozvrhu kýmkoli), ale až po hře jsem si uvědomil že linky a hraní celkově pak bylo o tolik prožívanější a dramatičtejší, když jsem byl nasranej. 
+ Hrál jsem hru dvakrát, oba příběhy byly hodně super a ještě tam je několik postav pro které bych se do ústavu klidně vrátil, takže bych řekl, že postavy jsou hodně dobrý, a přijde mi, že skoro žádná tam není přímo slabá.
+ CPčka jsou boží 
+ Historicky vzdělávací, a spíše než reáliemi provede mentalitou a důvodama proč se lidé tehdy jak rozhodovali.
+ Workshopy celkem nelehké mechaniky vyzkouší řádně, a všechny způsoby deeskalace jsou řádně vysvětleny i předvedeny.
+ Ochotná, flexibilní, a jenom na málo místech kulhající organizace hry, která už je trochu Rolling standardem  


-- zázemí obecně je spíše meh, což může prožitku pomoci, ale taky můžou 2-3 dny bez šance na teplou vodu někomu zážitek zkazit
-- jídlo je trochu naschvál nic moc, sice to slouží chtěné frustraci, nicméně běžná jídla skutečně jsou jen různě druhy kaší/směsí různých konzistencí
-- na webu je (bylo?) napsaný že se během hry spí 8 hodin, ale většina postav má obě noci nějaké často ne úplně krátké dobrodružství, takže to reálně je mnohem méně, navíc i když náhodou postava nic nemá, pořád někdo na ubikaci někam chodí a spát se moc nedá. Neštve mě to nevyspání, ale spíše že to na webu zní jako by byla nějáká reálná šance toho tolik za hru naspat.


Betatest - Rudolf Stoss
Ze tří hlavních pilířů (Ideologie a národnost, Mezilidské vztahy a minulost, Život v ústavu a psychika) Rudolf spíše hraje ty druhé dvě, takže idelání pokud vás ta první tématika neláká. Spíše je to postava na hraní dovnitř, ale na hraní ven má potenciálu hromady. Hodně na ty mezilidský vztahy, a víc říkat nebudu, to b kazilo.

3. běh - Vojtěch Kraus
Hraní za zřízence je výrazně jiné než na chovance, ale nikterak méněcennější. Je to trochu blíže běžným larpovým zážitkům ve smyslu struktury příběhu a míry lyriky a počtů interpretací, ale o to více tam je prostoru třeba stavět nové linky a řádně se věnovat svým daným. Zřízence je dobrý hrát, když člověk rád zodpovědně ovlivňuje osudy a příběhy ostaních, protože tady ta moc prostě je. Konkrétně Kraus má hodně věcí a témat, které zkoumat a linek které hrát, takže pořád je co dělat, a když se zdá, že ne, tak šikana chovanců je taky docela zábava.
Jinak hodně dobrá postava a dilemata silný. 

Rady do hry: 
Vyspěte se před hrou.

Pořád to všichni říkají a strhávají Requiemu body za to, že je hra málo zlá. Velkou část toho zla ale můžou, a měli by, mít na svědomí hráči, takže fakt tam na sebe buďte drsní, proto tam lidi jezdí! Není to jen pro sadisty nebo masochisty, ale to zlo, ten diskomfort ze šikany, ty zásahy do osobní zóny a integrity jsou fakt docela důležitou součástí hry, a jak říkám, s takovým očekáváním tam lidi jezdí, a aspoň z mýho pohledu je to fakt lepší. Když to bude někomu vadit tak je k dispozici mnoho deeskalačních technik, a dokonce se na workshopech hodně mluví o tom jaké jsou pro hru "zajímavé" způsoby šikany a jaké ne. Jestli ti lidi fakt jsou dobrovolně dva dny zavřený bez teplý vody v terezínský nemocnici, tak asi fakt chtějí do těla.
Stejně tak jako je zdravý si PŘED HROU osobně s potenciálními romantickými partnery domluvit limity, stejně tak si klidně domluvte i konkrétní násilný limity s potenciálníma konfliktama:
"Čau, jen tak pro kontrolu, napadlo mě jestli by ti hodně vadilo kdyby ti třeba někdo ve hře vylil studený kafe na hlavu?"
"Hoj, moje postava si tutovjí podle mých informací docela dobírá, vadilo by ti kdybych tě třeba nutil ve hře sníst něco nejedlého, třeba papír?"
"Ahoj, vypadá to že se porveme, a já umím docela hustej chvat kterým s tebou můžu šlehnout přede všema o zem, neboj nebolí to moc zejména jestli to bude na dřevě. Můžeme si to klidně i jít vyzkoušet." 

Určitě je důležitý bejt při takových dohodách maximálně citlivej a netlačit na pilu, aby to nebylo "Hej, ale no ták, je to přece Requiem, tak mě přece necháš ti aspoň vyválet obličej v krupičný kaši. No tak, nebuď bačkora. Tak mě aspoň nech tě donutit mi líbat boty, No tááák." 
Takže nebejt dement je docela důležitá prerekvizita :-) 

9/10 do ústavu se ještě vrátím <3
  
     

0
DrakeMichal Mikuš 16.08.2017

Rudolf Stoss, 2.beh

Hodnotenie:  9/10

+ Prostredie (Terezín)
+ Výprava (rekvizity, scény, hudba a osvetlenie)
+ CP (jak po hernej, tak kostýmovej stránke)
+ Skvele zvládnutá dramaturgia a time flow scén (nespomínam si, že by som mal hluché miesto)
+ Profesionálny prístup organizátorksého tímu
+ Emotívny záver

- Hra (aspoň vo mne) z popisu a proma nabudila očakávanie, že to bude drsné psycho s prvkami horroru. Ako som však napísal aj do feedbacku, očakával som, že mi naložíte o HODNE viac :-) Na jednu stranu chápem však, že toto je aj o prístupe ostatných hráčov a o nastavení hraníc, ale určite viem, že som, že som nebol jediný, kto bol trochu sklamaný psychickou "náročnosťou". Určite by som nejak viac pracoval s tým, že táto hra bude lákať práve hráčov, ktorí si tam idú pre intenzívny emotívny zážitok a počítajú s tým, že nebude zrovna pozitívny.

 

0
LischaiPavel Gotthard 26.06.2017

Disclaimer je, že jsem hrál terapeuta, takže moje dojmy se vlastně můžou hodně lišit od dojmů chovance nebo ošetřovatele.

 

Samotné hraní terapeuta pro mě bylo způlky super a způlky meh:

+ Samotné terapie mě bavily hodně, hodně moc. Před hrou jsem si představoval, že budu mít možnost nějak tvarovat příběhy a záměrně vyhrotit třeba dvě postavy proti sobě a dívat se, jak reagují. To se úplně nedělo, protože obsahu v postavách je tak moc a postav je tolik, že během hry člověk pořád trochu tápe a učí se teprve poznávat problémy svých pacientů, takže moc nejde nad tím včím ještě přemýšlet jako loutkář. Ale nevadilo mi to vůbec, protože vedení terapeutického hovoru k odhalení jedné ze dvou minulostí bylo zábavné samo o sobě, i jen v rámci té konkrétní situace (myslím tím, že nevím, k čemu mi bude, že postavě XY "naordinuju" zločin z vášně, ale ta cesta k tomu je tak zábavná, že je mi to vlastně jedno).

- Bohužel terapie zahrnují jen půlku hry a v té druhé nebylo moc co dělat. Chovanci si hráli svoje, občas člověk někoho zastavil na chodbě a zeptal se, jak je, ale bez cílů, co s těmi chovanci dělat, vlastně moc nebylo k čemu ty hovory směřovat. Postavy terapeutů taky neměly žádné charaktery a žádné cíle, byly definované doslova jednou až třemi větami, takže nebyl obsah ani ke hře mezi sebou. Takže i když se něco dělo (společná večeře, nácvik na něco), člověk vlastně neměl co hrát, a dělal tam jen stafáž, než zase bude druhý den a začnou znovu terapie. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby terapeuti měli vlastní příběhové linky, nějak si mezi sebou přetahovali pacienty, měli zájem na tom jak který dopadne... prostě hráli něco jiného než jen ty tereapie. Nebo klidně hráli jenom ty terapie, ale zase je jeli furt, jako taková CPčka.

Pohodový spací režim terapeutů byl pohodový a moc mi vyhovoval, spali jsme vždycky kolem šesti hodin a bylo to fajn.

 

Koncept hry jako takový mi taky připadne složený ze dvou nesourodých polovin.

Na jednu stranu tam je trauma holocaustu a sdílené národní viny a vůbec všechny ty věci, které čekáte od hry o léčebně po konci druhé světové. Zároveň je tam ale supernaturální rovina podivných bytostí á la Changeling the Dreaming.

A osobně mi to moc nesedlo dohromady, bohužel. Řeším s někým a terapii jestli se cítí víc Čechem nebo Němcem a co na to jeho otec, a pak vyjdu ven, a tam se plíží divnopříšera v kapuci, kterou jakože nevidím. Neuměl jsem se mezi tím přepínat. Klidně bych hrál changelinga v nějakém starém zámku co je napůl dítě a napůl středověký knecht -- nebo bych klidně hrál terapeuta co rozebírá holocaust v terezínské nemocnici a kouká na obrázky Židů nacpaných do nákladních vlaků; ale dohromady se mi to spíš bilo než podporovalo.

 

Jinak myslím má Requiem klasickou Rollingovou kvalitu. Jídlo velmi super, prostor dle možností taky, postavy (jiné než ty terapeutické :) ) obsáhlé, žádné organizační prostoje, odpovědný přístup ke všemu, kamarádští a super organizátoři... stává se to standardem, ale je škoda to nezmínit. Většinou jsem se bavil, líbí se mi to jako experiment, a děkuju organizátorům za práci na všem.

0
LudmilaLudmila Jarošová 07.06.2017

Dita Fleger, 2. běh, 9/10

+ I takhle s odstupem se mi to těžko popisuje. Hra je to hutná, plná bizarností, které se ale zároveň tak nějak kompaktně prolínají s každodenním životem v ústavu a s vlastně velmi civilními traumaty chovanců.

+ Hodně mě nadchlo změněné dělení dne - chvílemi jsem měla problémy se orientovat v "reálném" času venku a typicky "druhý den ráno" mi chvíli trvalo, než mi došlo, proč je najednou taková zima a jsem tam ospalá, když jsem přece právě vstala.

+ Konkrétně za postavu Dity - nikdy by mě nenapadlo, jak skvěle a dynamicky může fungovat čistě ženský kolektiv složený převážně ze sebestředných puberťaček. Vlastně jsem se toho ze začátku trochu bála. Nakonec to pro mě byla jedna z hlavních náplní hry a rozhodně jsem se nemusela nutit k tomu ji hrát.

+ Snová část pro mě tuhle hru vystřelila opravdu vysoko. Hudební podkres, neustálé šero a tlumená barevná světla, divné rekvizity, ještě divnější návštěvníci, šance se toho všeho účastnit (+ rozostření změnou režimu a, přece jen, slabou spánkovou deprivací) - boží. :-)

+ Personál - lidské charaktery zřízenců, odtažitá přívětivost terapeutů, naprostá bezmoc v tom, jak si usmyslí vás hodnotit a jak obrovský vliv to bude mít na váš budoucí život.

+ Během hry jsem neměla snad jediný okamžik, kdy bych vyloženě neměla co dělat.

- Jediný mínus - a to pro mě velmi výrazný - byl hygienická stránka hry. Nechat mýt nádobí hráče (navíc ve studené vodě houbičkama, které toho už zjevně nemálo zažily) je zaprvý nechutný (subjektivní, dobře) a zadruhé celkem zaručený recept na vypuknutí nějakého pěkného skupinového onemocnění. Chápu aspekt práce pro chovance, ale pořád bych se cítila o něco lépe, kdybych věděla, že pak to nádobí sebere jedna zodpovědná osoba a ještě ho pro jistotu přemyje. Na druhou stranu, hru jsem si opravdu užila i tak, jenom jsem se prostě moc nenajedla. :-)

0
DanielaDaniela Procházková 06.06.2017

Gretchen Bauer, betatest, 10/10

Pro mě bylo Requiem bezpochyby největším larpovým zážitkem. A pořád zvažuji, jestli jsme obecně kdy zažila něco takového.
Atmosféra:
Naprosto jsem se zamilovala do hudebního podkresu hry, který v kombinaci s hrou světel a stínů překvapoval každou minutou hry znovu a znovu něčím novým. Detaily, které tvůrci ve hře propracovaly, byly naprosto k neuvěření plyšáci, plakáty, fototerapie... Co se týče samotného surreálna a prvků magického realismu pro mě byly moje představy o tom, jak by tohle mohlo fungovat bezesporu překonány, vážně jsem prostě neočekávala, jak až hrozně moc to může být dobré.

Mechaniky:

Za všechny bych chtěla hrozně pochválit dramaterapie, systém změny minulosti, který umožňuje hodně hýbat s dějem. Za mě naprosto skvělá mechanika. Zároveň neubírala na volnosti hráčům nastavit si vztahy podle sebe a směřovat svou hru.

Ke hře obecně:
Temné a těžké osudy mladých lidí na pozadí magického realismu. Spousta smutku, podivnosti, temnoty a stínů, ale i naděje, byť často iluzorní. To prostě chcete.

Osobní postřehy navíc:
Kromě spousty poselství jako třeba, že někdy účel prostě nesvětí prostředky, jsem si tam silně uvědomovala, jak hodně těžké je být v takovém postředí sám, jak moc velkou cenu má opravdové přátelství a jak hodně vzácným mi byl tam na Requiem smích.

0
HaraldPetr Kamínek 06.06.2017

Pokud si chcete zahrát velmi dobrý larp, kde si lze sáhnout za hranici všedního hraní, vyražte na Requiem. Autorský tým odvedl velmi dobrou práci a i otrlí larpeři si přijdou na nové zážitky. Málokdy se na larpu povede vybudit fantaskní až hororovou atmosféru, tady se to povedlo. Pro mne kombinace Twinpeaks, Přeletu nad kukaččím hnízdem a Unsere Mütter Unsere Väter.

0
KláraKlára Příbramská 04.06.2017

Gertrud König, 2. běh, 10/10
Příběh o boji, nesnesitelné absurditě věcí, o odvaze, zklamání, a ve finále snad i odpuštění. 

Trudy chtěla léčit lidi, chtěla pomáhat tam, kde to bylo potřeba, těm kteří to potřebovali. Za svůj krátký život viděla strasti války a moc dobře věděla, že nevinní lidé ve válkách umírají v rozbořených sutinách, a další nevinní lidé na ně ty bomby posílají z nebes. Bylo jí fuk, jakou kdo má národnost, odkud kdo pochází, jestli je Čech nebo Němec, protože sama dobře věděla, sama znala tu pravdu - že uvnitř jsme všichni stejní. Ať už metaforicky, nebo fyzicky. A tatínek se na ní za to nezlobil, naopak, byl na svou dceru pyšný, i když s ní měl z počátku jiné plány, "Je to od tebe moc šlechetné, a hrozně si s maminkou vážíme toho, že se chceš dát na tuto cestu." 


Requiem je hodně atmosferická hra, místy strašidelná, a pohltí každého hráče. Ať už je to tmou, nebo světly, hráče (nebo alespoň mě) to neustále nutilo přemýšlet nad tím, co se právě děje mojí postavě v hlavě a jak se bude chovat dál. 
Témata války a česko německých vztahů jsou ve hře řešeny a probírány citlivě, zároveň ale na ně hráč naráží víceméně neustále, tím pádem ho to nutí neustále přemýšlet. 
A i přes to, že jsem si v určiých chvílích sáhla na dno, a to hlavně v momentech, kdy se někdo dotkl mého citlivého místa (mého, ne mé postavy), nabudilo mě to snad ještě víc. 
Moc se mi líbilo, že si svoje zápletky může hráč hodně vybírat sám. Každý člověk je jiný a každý hráč vnímá svou postavu jinak, a co si tedy v té hře nerozehraje, to tam nemá, mě tohle hrozně moc vyhovovalo, protože jsme měli volnou ruku v tom, s kým si linky rozehrajeme, koho vezmeme do party a proti komu naopak půjdeme. 

A nad čím jsem po hře přemýšlela? Nad tím, co se ve staré terezínské nemocnici odehrávalo před těmi 70 lety. Nad tím, co tou dobou dělali moji předci, jak se cítili, jak se chovali, jestli zavírali oči, a jestli vůbec věděli, co se děje na druhé straně Terezína v městských pevnostech. 
V tomhle období mě to nutí přemýšlet snad ještě více, než obvykle, ale to už je jiný příběh. 

A na závěr něco z Gertrudina deníku, možná k zamyšlení:
"Toho dne ho viděla naposledy. Klidně tam jen tak stál, čistý, jeho plášť už nebyl potrhaný. Usmíval se na ní a ona pochopila, že se mu v očích lesknou slzy hrdosti. V ten moment ji došlo, že ne všechno na světě je o vině, znechucení a zklamání. Všichni, co se v našich krátkých životech mihnou, nás mohou svými činy nutit k zanevření, ale v těchto časech, těžkých časech, se musíme naučit jen jednu věc. Odpouštět." 


Díky za to, že to děláte. 

Události

Larpy autorů