Den trifidů

Pýcha předchází pád. A pýcha lidstva zhýčkaného vlastní nadvládou nad planetou dosáhla samého vrcholu. Až do toho dne. Zdrcení lidé to nazývají apokalypsou, fanatici zaslouženým trestem a věční optimisté novým začátkem.
Stačilo ztratit zrak, aby se z lovců stala kořist. Začal první Den trifidů.

Larp Den trifidů je hra inspirovaná stejnojmenným románem britského spisovatele Johna Wyndhama, ve které hraje většina hráčů nevidomé postavy. Hra trvá kolem osmi hodin, ale předchází jí celodenní workshopy. Žánrově jde o postapokalyptické vztahové drama s hororovými prvky.

8.9

24 celkem

Vaše hodnocení je: 0


10
9
8
7
6
5
4
3
2
1

0
JonytaJan Křivánek 31.05.2018

2. Běh 24.-27.5.2018 - Oscar Haskin
Kolem nás je tma...už navždy. Jeden večer padajících světel uvrhl navždy svět do úplné temnoty. Jak se s takovou situací vypořádáme? A jak s ní naloží těch pár "šťastných", kteří tomuto osudu unikli? Z polí, parků a botanických zahrad se začíná přibližovat nové nebezpečí, na které nikdo ani nepomyslel. Jsou ale trifidi skutečně to nejhorší na co člověk může narazit?

Tento LARP pro mne ze začátku znamenal hlavně živou interpretaci mé oblíbené knihy. Odjížděl jsem možná trošku s pocitem, že mne čeká survival na němž budu poslepu utíkat, případně pomáhat likvidovat trifidy a barikádovat budovy. Kdyby to tak bylo, asi bych neodjížděl s tak silnými zážitky a dojmy, kterých se mi dostalo. Experiment do kterého jsem se během těch tří dnů dostal naprosto předčil má očekávání.
Počáteční workshopy (spolu s dvěma dlouhodobě nevidoucími), kdy nám vysvětlovali možnosti orientace, pohybu určování předmětů, pracovních činností apod. nás zaškolily do světa bez zraku. Bez workshopů by adaptace a samotný LARP asi těžko působily tak bezproblémově a člověk by se polovinu času musel věnovat jen starosti aby se někde nazabil pádem nebo hledal odložené věci. Zkusili jsme si toho spoustu a pomohlo nám to druhý den možnosti plně se oddat hře.
Postavy byly psány uvěřitelně a jejich postupný vývoj byl ve světě tmy, bezmoci a závislosti jednoho na druhém mnohem emotivnější, než jsem zažil na dalších LARPech. Bezmoc, strach, odpovědnost, staré křivdy...to vše získávalo poslepu mnohem větší rozměry.
Během samotné hry musím říci, že nedocházelo k žádným hluchým místům, stále se něco dělo, včetně nenadálých překvapení, setkání a nebezpečí, která člověk nemusel vidět, aby cítil, že jsou stále nablízku. Skvělé efekty, herecké výkony CP i ostatních ve skupině, trifidi...to vše ve mne zanechalo hrozně hluboké dojmy a ozvěny, které ve mne ještě dlouho budou doznívat. Příběh ve mne zanechal mnoho zkušeností, odpovědí, ale ještě více otázek. Děkuji všem organizátorům, CPčkům, hráčům s mimiž má postava interagovala i těm ostatním, protože jen díky tomu se příběh posouval a měl nakonec takový emotivní průběh. Takže díky...

PS: Asi se stanu malířem...nebo sochařem :D

0
IsabellaJana Isabella Růžičková 07.10.2016

Ve slepotě je člověk hodně sám.

Hrát Trifidy jsem se bála. A ne jen tak "mám z toho mrazivý pocit", ale několikrát mě napadlo, že přihlásit se vůbec nebyl dobrý nápad. Bojím se tmy a bojím se nesamostatnosti - to podle mě zní dostatečně jako kontraindikace. Překonala jsem se, ujela snad tisíc mil (je to hrozná tramtárie) a dorazila na neuvěřitelné místo plné opuštěných domů, zarostlých cest a podivných soch. 

Tahle hra pro mě byla dokonalá, ano, naprosto subjektivně, je to tak. Organizátoři mi vybrali postavu, kterou bych si pravděpodobně vybrala sama - znát všechny postavy. Stvořili larpový svět bez hranic (přitom náš pohyb byl omezen výrazně), vymysleli workshopy, které by samy o sobě stály za tu cestu, pozvali slepého hráče pro přidání reálných obrysů, našli dokonalé místo a zajistili pro mě nejsilnější larpovou scénu, co jsem kdy zažila (nechci kazit případným dalším hráčům, proto neprozrazuji). Krom toho všeho jsem měla výborného spoluhráče, který mi byl celou hru oporou.

Děkuju všem

Ester

 

Náhodné postřehy:

- Chápu, že hra nesedla každému, a chápu námitku, že to byla v podstatě bojovka se slepotou. Nicméně to mně nevadí, a navíc to byla dokonalá bojovka. Je to experiment, ale to pro mě neznamená nutnost experimentovat na všech frontách.

- Workshopy byly výborné - jak ty "bojovkové", tak ty "seznamovací". Úvodní scény jakbysmet.

- Díky za zkušenost hry ve dvaceti lidech, kde se prostě může stát, že někoho nepotkáš.

- Miluju výrazné hlasy - Lewisi, na ten tvůj nikdy nezapomenu.

- Moje orientace byla daleko lepší, než jsem čekala, o nic jsem nezakopávala, neztrácela jsem se ani jsem neztrácela své věci.

- Miluju Hampiho a chci ho poznat. Nebo počkat. Možná ne. Pat byl okouzlující.

- Úja je úžasná. Krom toho, že vaří skvěle, nezalekne se ani veganského jídla a připraví ho s gracií sobě vlastní.

A jedno doporučení:

- Chození na záchod bych opravdu nedělala herně, trvá to pak děsně dlouho. Myslím, že to tak ani nebylo původně myšleno, ale někteří hráči to tam nějak vnesli.

 

0
BaldaJakub Balhar 20.09.2016

Den Trifidů byl zajímavým experimentem, který podle mě ukázal možnou cestu, ale rozhodně ji plně nevytěžil. Slepota bzla důležitým prvkem hry, ale větší zapojení smyslů nad rámec něco ohledávámae a jejich využití v metaherních mechanikách je stále ještě prostor pro někoho dalšího. Pokud vás zajímá jaké je to strávit delší dobu poslepu a něco při tom řešit, pak mohu Trifidz vřele doporučit. Pokud chcete komplexní larp do mrtě využívající možnosti slepoty pak budete pravděpodobně zklamáni a zvažte zda je to Larp pro vás. 

Chcete-li si přečíst nějaké komplexnější shrnutí, pak jsem napsal a publikoval shrnutí v angličtině zde: http://blog.balhar.net/2016/09/the-day-of-triffids.html

0
ZedZdeněk Ručka 16.09.2016

Lischai Den trifidů popsal skvěle. Už jen doplním, že za tu cestu by stály i samotné workshopy, vlastní larp pak dalece předčil moje očekávání.

Být na chvíli slepý člověku rozšíří obzory. Uzavřu to slovy Gandalfa: "Změnil jsi se Bilbo Pytlíku. Už nejsi stejný hobit co odešel z Kraje."

0
LischaiPavel Gotthard 11.09.2016

Hned týden po premiéře experimentálního Cien Anos de Soledad vychází druhá divoká karta larpové sezóny 2016 – Den Trifidů. I když jsou ty hry stylově vlastně rozdílné, tím jak vybočují z toho, co je dnes v dramatickém/obsahovém larpu běžné, si jsou vlastně docela podobné. Doufám, že tohle srovnání bakalant z budoucnosti, co čte tyhle komentáře, zahrne do své práce.

Stručná rovnice: Trifidi = klasicky stavěné linky postav + plus družinovka pro 30 lidí + slepota. A právě ta slepota byla myslím podobně velký risk jako bizarní množení postav na Soledadu. Protože je slepota asi největší lákadlo a zároveň strašák téhle hry, zkusím tu shrnout jak to pro mě na hře fungovalo. (Vše je hodně subjektivní dojem a bez spoilerů.)

1. Smyslová deprivace. Nevydržím poslepu tak dlouho, zešílím jako v tom hoaxu o sovětských vědcích. – Myslím, že nakonec úplně v poho. Organizátoři moudře nabízí dva módy: Normální (6 hodin workshopů poslepu, pak vidoucí pauza přes večer a noc, a pak 6-8 hodin hry poslepu), nebo dobrovolně hardcore (30 hodin poslepu v kuse). Zkusil jsem těch 30 hodin a vše v cajku, největší výzva byla najít svůj ešus. Fyziologicky mi to připadlo jako ekvivalent víkendu na studentské koleji se zataženými žaluziemi.

2. Frustrace z nemohoucnosti. To bude dementní, furt v té hře budu do něčeho vrážet, nikam nedojdu, nic nenajdu. – To tam trošičku bylo, ale podle mě v dobře nastavené míře, co byla tak akorát zábavná.

Být poslepu úplně sám a někam jít by asi bylo fakt peklo, ale tahle situace během hry nenastala. Pořád postavy provází někdo vidoucí, a buďto jsou v uzavřené místnosti, kde se nedá moc nikam ztratit, nebo jdou ve špalíru. Což je úplně ideální kombinace, kdy si zažijete pocit „ooo, já nevidím a sám si tady prohledávám nějaké krabice ve skladu, to je jako doopravdy!“ ale jakmile vás to přestane bavit, tak se otočíte za hlasem spoluhráčů a za chvíli jste zase v bezpečí chumlu.

Jediná komplikovanější věc byla najít se s nějakou postavou, se kterou potřebujete něco pořešit, ale když prostě přijmete fakt, že primárně hrajete s těmi, u kterých zrovna stojíte, tak poho. Tvůrci myslím dobře nastavili, že skripty jsou docela volné a je jedno, jestli ho odehrajete teď nebo za hodinu, takže stres z hledání lidí je vlastně nakonec nulový.

3. Nuda. Budu někde čekat půl hodiny ve tmě, nic se nebude dít, pruda největší. – Tahle obava je ze všech rozhodně nejvíc lichá. Trifidi jsou družinovka s hutným itinerářem, kdy mi přišlo, že každá scéna trvala přesně tak akorát. Několikrát se stalo, že skupina něco bouřlivě řešila a sotva padlo: „Tak dohodnuto!“ vy jste se zamysleli, co budete dělat dál, a v tu sekundu – s gradací jako ve filmu – někdo zahulákal: „Chlapi, tady něco je!“ a jelo se plynule do další scény. Timing Trifidů – asi kvůli neustále přítomnosti tichých a skrytých organizátorů – byl pro mě úplně bezchyby.

4. Když nevidím, vytvoří kolem nás organizátoři iluzi něčeho většího a strašidelného, to bude super scény. – A taky že jo! Byly tam a byly super. Osobně bych jich snesl klidně více, protože tahle ingredience fungovala na výbornou. Nebudu nic konkrétního spoilovat, ale minimálně dvě scény byly tak epické, že jsem si říkal: „Wow, kdyby se tu nestalo nic dalšího, tak tohle stálo za celý víkend.“

Poznámka na okraj: Pracovalo se s vůněmi, hmatem i zvukem – ale spíš realisticky pro simulaci věcí co reálně neexistují, než pro vybudování konkrétního zážitku. Teď jsem zněl nejasně, vím, vysvětlím jinak: Jakože to byl pořád larp a ne zážitkovka, takže hmat tu použijete, když v binci hledáte jídlo, a čich abyste poznali plantáž Trifidů, ale není to smyslová zážitková dráha, kdy byste se plazili v písku jen proto, abyste měli pocit kontaktu s pískem, který pak kontrastně vystřídá třeba brodění vodou.

5. Trifidi byla to družinovka s klasickými dramatickými linkami – a to podle mě přineslo nějaké dobré věci a nějaké špatné.

Dobré: děj neustále frčel dopředu, střídaly se prostředí, činnosti a hráč byl pořád v bezpečí a bavlnce, protože to měli organizátoři pod kontrolou. Bohužel ale tím jak byla skupina neustále spolu, tak narážela na setkání a události, které měly relevanci jen pro nějaké postavy – takže to vyvolávalo takový ten metaherní pocit: „Hele, nějakej týpek na cestě, jo, to bude linka tam těch, okay, počkáme až si to odehrajou,“ což mě trochu vytrhovalo z atmosféry.

Trochu to souvisí s prakticky jedinou věcí, která se mi na jinak suprových Trifidech nelíbila: Přišlo mi, že (z linek, co jsem zachytil) larp zbytečně moc používal takové ty klasické larpové klišé postav – tajné identity, uprchlí vrahové, velké hříchy z minulosti a tak. Absolutně chápu, že byl asi moc velký risk udělat takovou experimentální hru bez dramatického obsahu, co by tam šel řešit, ale mnohem víc mi připadlo, že to fungovalo když se řešily civilní a teď zrovna aktuální věci (kdo vleze prohledat ten barák, kdo bude vůdce skupiny, kdo před minutou pustil ruku postavy XY a nechal jí bídně zhynout venku), než nascriptovaná témata z minulosti (před desíti lety jsi mi něco udělal a já to chci teď řešit).

Dále v bodech drobnosti co byly super:

+ Workshopy, díky kterým byla ta slepota vážně v pohodě
+ Skutečně nevidomý hráč Jarek, který tomu celému dodal takový mrazivý podtón, protože on svoje Trifidy pořád hraje, i když já koukám z okna a za půl hodinky si pustím nějaký film
+ Rozsáhlý a rozmanitý herní prostor
+ Tomáš „Hampi“ Hampejs, který by měl být nominován na larpového oscara v kategorii CP, protože to, jak zapojoval do hry zvuky, popisy okolí a vůně (kouř z cigarety), bylo skvělé – více Hampiho!
+ Časový rozvrh co se držel na minutu, žádné organizační zmatky, kamarádská pohoda, všechny problémy řešené na počkání, příjemní a moc milí organizátoři

Takže tak. Trifidi byli moc super víkend, dobrá a skvěle zorganizovaná hra, a určitě je můžu doporučit jako neotřelou variaci současného mainstreamu „těch larpů, co hrajeme“. Děkuju za ni, i za prima víkend.